Sliby neúspěchu

Překvapení

 „No ne. Mami, děkuji! Je to úžasný! Je to nádherný, přímo monstrózní!" křičela jsem na ni, hned jak jsem spatřila svůj pokoj. Sice jsem nevěděla, jestli mě slyší, ale nesměla jsem čekat. Můj pokoj byl celý nový, ani jediná polička nebyla stará. Chvíli jsem byla v šoku. Opravdu to byl ten nejhezčí pokoj. Měla jsem tam vše a všechno bylo uklizeno. Došla jsem do své koupelny a nestačila jsem se divit. Byla taktéž celá nová. Všechno to bylo sladěné, takže to celé vypadalo jako jeden celek rozdělený pouhými dveřmi. Nový nábytek, podlaha závěsy a doplňky.

Nejvíc se mi však líbila má postel a balkon. Byla to veliká postel s přehozy a spoustou polštářů a mému balkónku dominovala středně veliká palma s dvěma křesílky. Milovala jsem svou mámu a svůj pokoj.

„Co vyvádíš?" ptala se mamka, když ke mně přicházela. Rozeběhla jsem se za ní a vlepila jsem jí velikou pusu.

„Jsi v pořádku?" ptala se

„Ale mami, nedělej, že nevíš, proč jsem tak nadšená. Jsi geniální a můj pokoj je taky geniální!"

„Co tvůj pokoj? O čem mluvíš?" byla zmatená. Táhla jsem ji do mého pokoje, ale při jejím vyděšeném pohledu jsem pochopila, že tohle není její práce.

„Když ne ty, tak kdo teda?" ptala jsem se.

„Že by nějací hodní zloději?" Byl to vtip a mamka se mu zasmála. Moje vtipy jí příliš vtipné obvykle nepřipadají, takže jsem usoudila, že myslí na něco jiného.

„Čemu se směješ?"

„Víš, kdo za to může?" smála se máma ještě více.

„Ne." odpověděla jsem upřímně.

„No tak, přemýšlej."

„Mami, na hádanky nemám hlavu, tak mi to řekni!"

„Tak jinak, kdo všechno věděl, že tvůj pokoj se změnil z velice pubertálního zákoutí na děsnou, odpornou a zruinovanou místnost?"

„Vypadám jako detektiv? Tak dobrá věděla jsi to ty a, a.." přemýšlela jsem, a když mi to došlo, taky jsem se začala smát. On je fakticky bůh, pomyslela jsem si opět asi už po dvěstěkráte.

„Můžu mu zavolat?"

„Nemusíš volat, je ještě dole. Vybaluje." rozeběhla jsem se dolů. Být o trošku pomalejší stalo by se mi to osudným, neboť už nasedal do auta.

„Dyle! Počkej!" zavolala jsem a on si mě všiml.

„Ano?" ptal se. Zkoušel mě. V jeho očích jsem viděla, že ví přesně, co mu chci.

„Miluju svůj pokoj a tebe taky!" vyletělo ze mě. Možná to sice znělo pošahaně, ale už to bylo venku.

„Jsem moc rád, že se ti líbí." řekl, jakoby se nic nestalo.

„Teď mi prozraď, jak to všechno dokážeš!"

„Dokážu? Jak to myslíš?" ptal se mě tónem, kterým se nejspíše ujišťuje v práci, když nezná přesné podmínky zakázky.

„Jsi na dovolené, tvé firmy prosperují a ještě do toho zařizuješ můj pokoj."

„Já dokážu nemožné." řekl sebevědomě, ale vyhnul se mé otázce. Nechtěla jsem více vědět a pokračovala jsem: „Asi ti na mámě hodně záleží, co?"

„Nejen na ní." řekl upřímně.

„Děkuji, jak se ti odvděčím?" Chvíli byl ticho. Tušila jsem, že přišel na to, když mi řekne: „Nic." mě to nebude stačit. Po chvíli se mu rozzářily oči a řekl: „Někdy bys mi mohla půjčit mámu."

„Půjčit? To je pro mě maličkost! Klidně ti jí dám!" smála jsem se.

„Tak a jsme si kvit, už musím jet. Ráno už jdu do práce a ty si jdi vychutnat tu parádu nahoře."

„Hodně štěstí." popřála jsem mu a vrátila se do pokoje.

Celé další tři dny uběhly rychle. První den, co jsem byla doma, jsem se pořád koukala na své hezky vymalované zdi, nádherný nábytek a obdivovala jsem také svou podlahu. Dokonce jsem měla své nové oblečení hezky urovnané ve své nové skříni. Bylo rozděleno podle barev a taky dalo by se říct podle ročních období. Došlo mi, že tam přibyly nějaké další věci. Když jsem odjížděla, skříň byla tak akorát zaplněná. S mými novými, které jsem měla před prázdninami, bych nezaplnila ani půlku téhle skříně. Tahle věc mi zůstala záhadou, ale připisovala jsem to však za Dylanovu zásluhu. Měl určitě úžasné pomocníky, jelikož vše byl můj styl a perfektně mi to sedlo.

Taky jsem se chystala do školy. Museli jsme s mámou zařídit ještě plno věcí a hodně toho nakoupit.