Sliby neúspěchu

To nejlepší na konec

„Hrdličky, pojďte!" zavolal nás Steve. „Taneční parket je celý náš! Jdeme to roztočit!" dodal.

„Konečně." Řekl Sebastian a sesunul mě ze sebe. Konečně? To jako, konečně jste přišli? Nebo konečně všichni vypadli? Jak to sakra myslel? Bezva, a teď bez zájmu odejde. To je celý on. Nechala jsem ho jít a sama jsem šla k baru.

„Vodku s džusem." objednala jsem si. Číšník se prvně tvářil jako, že mi nic nenalije, když nejsem plnoletá. Usmála jsem se na něj a vytáhla krabičku cigaret, to ho přesvědčilo a přichystal mi to. Nekouřím. Kouření je snad jediná věc, kterou jako neslušná puberťačka nedělám. Je to hnus a navíc, pak smrdím. Jsou jen jako moje záloha, právě pro tyto případy. Opět jsem ji schovala a napila se. Kývla jsem na něj a on pochopil, že mi bude dolévat vždy, když uvidí sklenici prázdnou. Seděla jsem tam docela dlouho a dala se do řeči s někým, koho jsem vůbec neznala. Po chvíli se u baru však začalo schylovat k opilecké hádce, tak jsem raději odešla za ostatními. Byla jsem už trošku připitá, to mě však ještě více povzbudilo v tanci.

„Dneska válíš!"

„Díky, ty taky!" zavolala jsem někomu nazpět.

„El? Můžeš mi prosím tě pomoct?" zeptala se Amy.

„Jasně, o co jde?" chtěla jsem vědět. Když jsem se na ni, ale otočila, pochopila jsem. Bylo jí špatně. A to celkem dost. Vypadala, že začne každou chvílí zvracet. A to by na veřejnosti nebylo pěkné.

„Pojď, půjdeme na záchod." řekla jsem jí rychle a chytla jí za ruku. Táhla jsem jí za sebou a přitom jsem ji podpírala. To je bezva. Já si v pátek večer vyrazím po náročném týdnu a budu se muset starat o nějakého ochlastu. Co víc si můžu přát. Hned jak jsme došli na záchodky, kde bylo větší ticho, jsem se jí zeptala: „Panebože, co jsi to vyváděla, ještě není tak pozdě, ne? A ty ses dokázala tak zřídit!"

„Já, nepila jsem." vykoktala ze sebe na svou obranu a omývala se studenou vodou.

„To přejde, neboj, asi jsi jen něco špatného snědla, doufej, že nebudeš zvracet." Kdyby nic nejedla, udělala by jedině dobře. Vypadá jak prasnice a navíc tady bude blít. Jak ta se mi hnusí. Ještě, že já takové problémy nemám. Uff, ať už je to za mnou.

„Díky, že jsi tady se mnou."

„To je dobrý." mluvila jsem na ni a přitom jsem si z taštičky vytahovala první pomoc. Natáhla jsem k ní ruku s práškem proti bolesti a ona ji přijala. Zapila to z kohoutku a řekla: „Myslím to vážně, jsi dobrá kamarádka."

„Ty taky." řekla jsem jí nepřítomně a uvažovala, kam se poděl Sebastian. Už jsem ho dlouho neviděla a on mě měl odvést zpátky domů.

„Kde je Sebastian?" zeptala jsem se jí.

„Ehm nevím, naposledy jsem ho viděla, jak byl s Caroline na parketu, ale pak někam odešli, myslím."

„S Caroline?" Jak já tu holku nenávidím. Nejraději bych jí ty její blonďaté vlasy ostříhala. Něco mi na tom nesedělo. Sebastian se s ní poslední dobou až moc stýkal. Asi jsem na ni začala žárlit. Jinak jsem si totiž nedokázala vysvětlit mojí neuvěřitelnou nenávist vůči ní.

„Jo." řekla mi znovu.

„Je ti líp?"

„Jde to, půjdeme?"

„Kolik je hodin?" zeptala jsem se z ničeho nic.

„Je po půl třetí."

„To už?"