Jedna z milionů hvězd

Nečekané pozvání

Když jsem byla v půlce druhé písničky. Za dlážděnou zítkou uprostřed místnosti, se ozvaly čvachtavé kroky. „Nazdar Tomasi“. Ozval se ten nepříjemné známý hlas.„ Do hajzlu” proběhlo mi hlavou. Asi jsem právě zjistila, jaká místnost se nachází za dveřmi. „Tomasi” Ozval se znovu ten hlas.

        Najednou jsem slyšela jak se kroky pomalu blíží ke mně. „Ty vole co tady děláš” zaječel na mě Richard který byl stejně vyděšený jako já. Snažila jsem se zakrýt si všechno co se dalo. Narozdíl od něho který tam jen tak stál a nebyl s to se pohnout. Vážně si myslí že jsem zvědavá na jeho ptáka?Chtěla jsem si vzít ručník a utéct pryč, ale  věšáky s mými věcmi byly za ním. Když jsme na sebe koukali celí rudí asi už 20 vteřin, Richard si konečně zakryl svoje nádobíčko a vyrhknul na mě něco jako „Promiň Rachel já jsem si tě asi s někým spletl”. Než jsem mu stihla odpovědět sebral se a vrátil se zpátky do šatny za těma prokletýma dveřma.

    Když za sebou zavřel dveře vzala jsem svůj ručník a chtěla si vzít věci, jenom že místo mých džínů a světle růžového svetru visely na věšáku trenky a vrchní díl fotbalového dresu. „Ten idiot, ten zatracený hajzl”

   Když jsem se vrátila do šatny, navlékla jsem na sebe to co mi tam Richard nechal a vyběhla na chodbu. Byla jsem naštvaná tak jako ještě nikdy. Lidi na chodbě že mě měli naprostého idiota. Ještě aby ne, běžela jsem po chodbě v přízemí s pánskými trenkami a dresem s číslem 54 staženým co nejvíc to šlo. Neměla jsem dokonce ani boty které jsem ze samého rozčilení nechala v šatně. Sem tam se mi zdálo že mě někdo točí, ale to byla poslední věc která mě v ten moment trápila.

  Zazvonilo. „sakra” a navíc ještě máme tu starou babu. mrs.Candlovou. Když jsem přišla rozčilená do třídy, čekalo mě velmi milé uvítání v podobě ječení mojí "oblíbené" učitelky. „Co si to dovoluješ. Přijít na mojí hodinu pozdě a ještě v takovém nevhodném stavu”„Rachel co se ti stalo“ zeptala se ustaraně Ariana, zatím co se  zbytek třídy řezal smíchy. „ Vážně si ta stará kráva myslí, že jsem takhle oblečená schválně?” „Tak pojďte se mnou slečno Wilsonová”

  Hned jak jsme zabočili na schodiště bylo mi jasné kam jdeme. Ve třetím patře, v chodbě na pravé straně není nic jiného než kabinety a taky ředitelna, a přesně tam teď máme namířeno.

   Ředitel mně sjel poněkud zvláštním pohledem. Nezmohla jsem se ani na dobrý den. „Posaďte se” řekl s nucenou slušností. Candlová mu hned začala popisovat co se stalo. „Tak co nám k tomu řekněte slečno” řekl a hodil po mě přísným pohledem. Všechno jsem mu popsala přesně, tak jak se to stalo. Když si zavolali i Richarda, v momentě kdy vešel do dveří probodla jsem ho pohledem. „ Tak nám to vysvětlete pane Parkinsne”. Bylo mi strašně trapně.
 

    Když jsem snad po nejdelších třiceti minutách mého života vylezla ven s ředitelny, Richard se na mně usmál a já se na něho podívala jako na nejvíc nechutnou věc.„ Stálo ti to za to?” vyjela jsem na něj. „ Vlastně ...jo” odpověděl mi pořád s tím milým, ale pro mně nesnesitelným úsměvem. Znova jsem po něm hodila ten zhnusený pohled.
 
  To už jsme ale byli u jeho skříňky. Otevřel jí, a podal mi moje věci. Vytrhla jsem mu je, a ani jsem se na něj u toho nepodívala. „Vlastně jsem tě chtěl ještě jednou vidět” vypadlo z něho. Tenhle kluk se mi vážně začínal zdát, jako nejvíc nevyspitatelné stvoření. „Počkej co ? To jsi za mnou nemohl třeba přijít na obědě nebo se na chodbě?” Můj vztek pomalu ustupoval . „No takhle je to lepší” začínal jsem se vzpamatovávat z překvapení. Můj vztek byl zpátky a silnější než kdy dříve.„ Děláš si že mě srandu” zaječela  jsem na něho a můj řev se nesl prázdnou chodbou.

  „ Víš jsi furt s nějakýma holkama. Chtěl jsem ti jenom říct že na halloween mám volný barák přijde spousta lidí, tak jenom jestli nepřijdeš taky?” To už jsem nebyla s to mu ani odpovědět. Vážně že mě kvůli nějakému pitomého večírku udělal, idiota před celou naší školou. Když viděl že nejsem schopná mu odpovědět spustil ještě:„Klidně vem tu svoji zrzavou kámošku”. Ještě uvidím odpověděla jsem roztřeseným hlasem a odešla pryč.

    Vrátila jsem se zpátky do šatny oblékla si svoje věci. Jedna věc mi nedošla, „co mám teď dělat s těma jeho věčná?” Hodila jsem je do skříňky a zamkla ji s rozhodnutím že se na to všechno pokusím zapomenout. Pár sekund jsem tam jen tak stála, zírala na svoji skříňku.

    Se zvoněním jsem se vrátila do třídy. Všichni na mě koukali a uchechtávali se. Vůbec jsem se jim nedivila, ale stejně mě to vytáčelo. Sedla jsem si do svojí lavice před Arianu. A začala jí popisovat co se za poslední hodinu stalo. Když přišla učitelka přerušila jsem svoje vyprávění a dořekla ji to až na obědě.
„A půjdeš tam teda, nebo ne?” Zeptala se mě když jsem skončila svoji Story. Upřímně jsem nad tím do teď vůbec nepřemýšlela. „ Ještě jsem o tom nepřemýšlela” odpověděla jsem ji po krátkém zamyšlení. .
 
  Když js přišla domů a zapla telefón samozřejmě že stories byli plně mých fotek a videí.  I když mě to před tím vůbec netrápilo, teď mi došlo že mi to není zas až tak jedno jak jsem si myslela před dvěmi hodinami.