Jedna z milionů hvězd

Nástěnka v druhém patře

První měsíc školního roku utekl nečekaně rychle a pomalu se začalo ochlazovat, stmívalo se brzo a stromy už byly skoro holé. Před poslední týden v Říjnu jsem se probudila do obzvlášť pochmurného dne. Byl pátek a všechno se strašně táhlo. Když jsem se navlékala do džínů vínové barvy došlo mi, že dneska se dozvím výsledky konkurzu. Pořád nemůžu uvěřit že jsem se k něčemu takovému nechala přemluvit.Nikdy mě roztleskávání nějak netáhlo, ale poslední dobou se snažím sama sebe přesvědčit že mě to bude určitě bavit.

  Když jsem vystoupila před školou z bratrova auta a prošla neobvykle klidný školní dvůr, zamířila jsem rovnou k nástěnce na velké chodbě u schodiště ve druhém patře. „ohh nejsem tam” řekla jsem si v duchu. Byla jsem celkem překvapená že mě to zklamalo. Úplně dole na seznamu přijatých, pod Rebeccou z třetího ročníku, stálo jméno Ariana Downová. „Tak alespoň ona se dostala” snažila jsem se mít radost za ní.

  Těsně před zvoněním jsem doběhla do třídy. Ariana ke mě nadšeně přiběhla a vyhrakla na mě „ Viděla si to, viděla si tu nástěnku?”„jo viděla” odpověděla jsem ji poněkud otráveně.
„Ale neboj, Clare říkala že jedna holka nakonec odpadla. Takže se uvolnilo místo, takže ses nakonec dostala. Nikdy bych neřekla že mě zrovna tahle věc takhle potěší. Místo odpovědi jsem se na ni usmála a zrovna v ten moment do třídy vlezla učitelka.

   Po skončení vyučování nás Claire vzala na první trénink. Když jsem do ruky dostala poprvé kostým napadlo mě jenom jedno. „ to je jako všechno, tohle si mám jako na sebe oblíknout.”
Sedla jsem si a na lavičku v šatně a rozložila si sukni na klín. Připomínala mi spíš pastelově modrou, překládanou gumičku do vlasů. „Ale prosimtě” odpověděla mi Claire s úsměvem. Vršek bylo tričko s dlouhými rukávy,s dvěma bílými pruhy u zápěstí. Byl dlouhý sotva po poslední žebro. Na hrudi byl znak velkého medvěda s nápisem střední škola  Sheridan severní Wyoming. S hrozným odporem jsem se do toho navlékla. I když jsem v tom nevypadala až tak zle měla jsem pocit že kdykoli udělám cokoli, vyleze mi půlka zadku.

   Když jsem vylezli na trávník. Clairina zrzavá kamarádka se ujala jakési motivační řeči. Ze začátku jsem ji vůbec nevnímala a prohlížela jsem si hřiště. Byla jsem tu jenom jednou v životě, a to když jsem se na začátku prvního ročníku rozhodla roznášet popcorn a colu v kostýmu maskota. Hned při prvním zápase jsem zakopla a zkutálela jsem se ze schodů. Když si na to vzpomenu, vždycky mi naběhne husí kůže od trapnosti. Najednou bublina okolo mě praskla a začala jsem zase vnímat svět. Clairina kamarádka zrovna mluvila o trénincích.„trenovat budeme třikrát do týdne. Ale příští dva týdny budeme trénovat každý den, aby jsme se dostaly do formy. A navíc kluci mají příští týden zápas. Bude to taková zkouška nové sestavy.” Tím skončila její řeč.

  Následujícího dne jsem šla na první opravdový trénink. Roztleskávačky nedělají vlastně nic moc záživného. Vlastně je to jenom samé. Pravá ruka, levá noha a znova, otočka, zvedačka. Jo tohle jsem si myslela ještě na začátku tréninku. V druhé třetině jsem pochopila že to není zas až taková sranda. A když trénink skončil připadala jsem si, jako bych právě vylezla nejvyšší horu světa.

 
   Bylo teprve poledne a přede mnou byly ještě dvě hodiny. Do sprchy jsem šla jako úplně poslední, nenávidím společné sprchy, jenom ten pocit že mě někdo vidí nahou a já vidím nahé jiné lidi, no prostě mi to není úplně sympatické. Sprchy byly velké, dlážděné červenými kachličkami. Na druhé straně byli nějaké dveře asi od nějaké uklízeči místnosti. Zapla jsem vodu a začala si zpívat. Za zdí se ozvaly nějaké hlasy asi už skončil Richard a jeho parta Fotbalistů. Nějak jsem tomu nevěnovala pozornost a pokračovala ve svém zpěvu.