Best Friends Forever?

KONEC

Domů jsme dorazili asi 10 minut potom, co jsme vyjeli od restaurace. S holkami jsme se hned vrhli do mého pokoje a rychle za sebou zabouchli dveřmi.

"Tákže, co byste chtěli dělat holky?" vyslovila jsem zvědavě a skočila na postel.

"Já bych si klidně jenom povídala a říkala si tajemství." zasmála se Sarah.

"To beru." přidala se Sabrina a usmála se. Sedli jsme si do trojúhelníku a začali jsme si povídat o klucích.

"Sabrino, nechci tě nějak naštvat, ale pamatuješ si, jak si sem jednou přišla a byl tu zrovna Peyton?" zeptala jsem se nestranně.

"Ano?"

"No pak jsem za tebou přece šla, a když jsem tě našla, tak jsi byla s nějakým hnědovlasým klukem. A byl dost hezkej. Kdo to byl?" mrkla jsem na ni.

"Je to náš soused a zároveň i můj nejlepší kamarád. Známe se už od mala. Jmenuje se Bradley. Vždycky mi pomůže z nejhoršího a věděl, jak na tom poslední dny jsem, tak jsem mu jenom zavolala a on přišel." usmála se.

"Mezi vámi to jiskří, že jo?" přitakala Sarah a Sabrina se začala červenat.

"Líbali jste se už?" zeptala jsem se naléhavě.

"No jednou." sotva to dořekla, všechny jsme začaly hlasitě pištět. Najednou přišla mamka a požádala nás, abychom byly potichu, protože už jdou s tátou spát. Ztichli jsme tedy, ale ani to nám nezabránilo pokračovat v konverzaci.

"Kdy se to stalo?" řekla Sari a dělala naštvanou, protože jí to ještě neřekla.

"No vlastně se to stalo ten den." řekla s velkým úsměvem na tváři. "Šel mě doprovodit domů a já ho pozvala dovnitř. Nikdo nebyl doma. Chtěli jsme se koukat na film, ale já jsem v jednom kuse brečela, tak mě jenom utěšoval. Usnula jsem v jeho náruči, a když jsem se probudila, seděl vedle mě a nejspíš čekal, kdy se probudím. Řekla jsem mu, že mohl odejít, ale prý mě nechtěl nechat samotnou. Pak se tedy rozhodl, že už půjde domů, jenže u dveří se zastavil a otočil se ke mně čelem. Dal mi vlasy pryč z obličeje a políbil mě. V tu chvíli jsem úplně zapomněla na Peytona a bylo mi úžasně! Na konec mi řekl jen, že tu pro mě vždycky bude a odešel." dořekla a tápala po dechu. Šlo na ní vidět, že ho má vážně ráda, ale nebyla jsem si jistá, jestli ho má ráda natolik, že zapomněla na Peytona.

"Páni." řekli jsme se Sari naráz.

Bylo už docela pozdě, tak jsme se rozhodli jít spát. Všechny jsme si rozložili spacáky na zem hlavama k sobě. Pár minut jsme si ještě povídali, ale nakonec jsme po chvilce usnuli.

V polovině noci jsem však zaslechla rodiče o něčem diskutovat. Pomalu jsem se vysoukala ze svého spícího místa a přeběhla ke dveřím, kde jsem začala poslouchat jejich rozhovor.

*rozhovor rodičů*

"Panebože! Musíme jí vzbudit a okamžitě jí to říct!"

"To nemůžeme Ellen. Má tady kamarádky. Ráno jí to oznámíme. Hned jak budeme mít nějaké soukromí."

*konec rozhovoru*

Klaply dveře, což znamenalo, že šli rodiče znovu spát a já udělala to stejné, ale spát jsem nemohla. Stále jsem přemýšlela o jejich rozhovoru a o tom, co mi asi musí říct.

____________________

Cejtila jsem lochtání na nose. Hned jsem si ho podrbala, ale zůstala mi zubní pasta na obličeji. Holky se začaly šíleně smát a já se přidala k nim.

"Heej!" zařvala jsem s úsměvem. Zvedla jsem se ze země a přešla do koupelny, kde jsem si tvář opláchla. Cestou zpátky do pokoje mě však zastavili rodiče a požádali mě, abych holkám řekla, že už musí jít. Byla jsem zmatená, ale poslechla jsem a holky byly do pár minut venku z baráku.

"Tak co se děje?" zeptala jsem se rodičů zvědavým hlasem.

"Musíme se vrátit zpět do Londýna," oznámila mi máma smutně.

"Cože? Proč?"

"Tvoje babička zemřela. Měla zástavu srdce. Musíme se vrátit zařídit pohřeb a zabalit její věci," řekl táta a objal mámu, která brečela. Nevěděla jsem, co na to říct. Jediná babička, která mi zbývala, zemřela.

Z oka mi vyteklo pár slz, ale snažila jsem se být silná. Přeci jenom to muselo být hrozný pro moji mámu. Ona tu svou už nikdy neuvidí.

"Kdy odlítáme?" otázala jsem se tiše.

"Za dvě hodiny odjíždíme na letiště. Vem si sebou jen pár věcí. V Londýně se zdržíme krátkou chvíli. Poslechla jsem a zabalila si jen pár věcí do příruční tašky.

Napsala jsem to všem kamarádům. Byli smutní, ale zároveň to chápali. Navíc to bylo jen na pár dní.

*Na letišti*

Už jsme se chystali nastoupit do letadla, když jsem za sebou uslyšela křik.

"Rowan stůj!"

Otočila jsem se a uviděla všechny své kamarády. Do očí mi vytryskly slzy.

"Co tu děláte?" zeptala jsem se mezi vzlyky.

"Museli jsme se s tebou rozloučit, i když se brzo vrátíš!" odpověděla Sabrina. Všichni se na mě vrhli a zavalili mě ve společném obětí. Chvilku jsme tam stáli a loučili se, ale pak už nastal můj čas odejít.

"Mám vás všechny strašně ráda!" zakřičela jsem na ně od vchodu do letadla. Otočila jsem se k rodičům, chytla je za ruku a společně jsme vstoupili na let směrem Londýn, kde se naposledy rozloučíme s babičkou.

Když jsme vzlétli, nebyla jsem smutná. Právě v tu chvíli jsem byla babičce nejblíže a jsem si jistá, že se na mě z nebe usmívala. Navíc až se vrátím domů, čekají tam na mě moji opravdoví kamarádi. A musím se přiznat. Tohle je asi poprvé, co za svůj domov považuju Floridu a ne Londýn.

_-_-_-_-_-_-_-_-_-_

Tuhle kapitolu jsem napsala víc jak půl roku zpátky a až teď jsem se rozhodla jí publikovat. Nevim, jestli si ji někdo přečte, ale i tak doufám, že se vám líbila a tohle je oficiální konec povídky.