Z hloubi duše

Muzikál

Znáte ten pocit, kdy se chcete naprosto odpoutat od reality? Když nechcete nikoho poslouchat, nic řešit nebo si něčeho nevšímat? Prostě jen utéct a uzavřít se ve svém vlastním světě a zamknout za sebou třikrát dveře. Zní to jako klišé z knížek pro mladistvé, hlavně z deníků. Ale mnoho lidí to tak má. Myslím, že každý.

Jako každý člověk mám svůj sen, svůj cíl, své představy, své problémy, své démony... Jako každý člověk jsem jedinečná. A jako každý člověk i já mám své stránky. Jedna moje část se ráda směje, baví se s přáteli a miluje pozornost. Zatímco mé druhé já chce být samo, nerušené, utápějící se ve fantazii. Na jednom se ale mé stránky shodnou vždy. Hudba mé části drží v celku. Hudba uklidňuje, hudbou se můžu vyjádřit. Hudba pomáhá, to není novinka.

- - - - - - - - -

Nedokázala jsem už vnímat ty nesmyslné bláboly, a tak jsem se prostě sebrala a šla. Šla jsem pryč, pryč od toho všeho. Šla jsem se osvobodit. Alespoň na chvíli jsem byla zase volná, odtrhnutá od všech starostí. Miluji tyhle chvíle. Chvíli poslouchám, jak podpatky klepou o zem a naposledy se ohlédnu, abych se ujistila, že jsem opravdu zmizela z toho vězení. Hlasitě si oddechnu, je to prostě tak velká úleva, jako bych odhodila pytel cihel. Venku už se stmívalo a lampy začínaly svou každonoční práci. Zapnu telefon a přimhouřím oči, když se ostře rozsvítí obrazovka. Zapojím sluchátka a už si pouštím svůj oblíbený mix.

V dnešní době poslouchat hudbu není nic neobvyklého, i tak se na mě každý kolemjdoucí koukne. Nedivím se jim. Kromě hudby neslyším nic jiného. No a když začne hrát nejlepší část písničky, úplně se poddám melodii. Na tváři se mi objeví úsměv, krok držím s tempem, někdy si i povyskočím. A finále si i lusknu. Nedivím se, že o mě každý zavadí pohledem. Když ono to jinak nejde. Prostě jdu, ignorující vše ostatní.

Dojdu si to svižným krokem do parku. Už je opravdu tma a na nebi jdou vidět zářící perličky. Najednou začne hrát moje nejoblíbenější písnička, teda jedna z nich. Zastavím se a zhluboka se nadechnu. Rozhlížím se kolem sebe, jestli mě někdo pozoruje. Nikde nikdo. V tu chvíli už to nevydržím. Vytrhnu sluchátka a hudbu zesílím na nejvyšší hlasitost. Na tváři široký úsměv, v očích žádný strach. Rozeběhnu se s refrénem po jedné z cestiček a neskutečně si to užívám. Přenesu se v představě na pódium a z plna hrdla začnu zpívat. V představě samozřejmě výborně, v realitě krapet falešně, ale koho to zajímá. Lampa svítící nade mnou slouží jako reflektor a stíny, které vrhám jsou teď mými tanečníky. Show začíná.  Odhodím bundu a splašeně mávám rukama do rytmu. V představě s několika herci na scéně a se všemi těmi efekty, ale v realitě samotná v parku s nekvalitním zvukem a ještě horším zpěvem, ale koho to zajímá. Když jsem v nejlepším, skočím na jednu z lamp a několikrát se kolem ní otočím. Vrátím se zpátky na chodník a číslo se blíží do finále. Zaujmu postoj a zpívám, tančím a žiji. Jsem to zase já. 

Písnička skončí a já sklouznu po mokrých listech a rozmáchnu ruce. Úchvatný pocit. Diváci v představě šílí a házejí mi květiny. V realitě bylo ticho a tak to taky mělo být, ale někdo za mnou začal tleskat. V tu ránu jsem úplně zrudla a celým mým tělem projela vlna studu, jako elektrický výboj. Pomalu se otočím a uvidím partu lidí, kteří šli kolem a když mě viděli, tak se schovali ve křoví, aby nerušili. Smáli se, tleskali a výskali. Myslela jsem, že na místě bouchnu panikou, nevěděla jsem, co dělat. Rychle jsem popadla věci a běžela pryč od toho strašného trapasu. Partička mi nepřestávala tleskat.

Když jsem byla dostatečně daleko, zastavila jsem se, abych popadla dech. Tak tohle byla katastrofa, jak se to jen mohlo stát. Ještě pořád jsem se tak červenala. Doufám, že na to ti lidé brzy zapomenou, i když já z toho nebudu moci usnout. Ale proč? Neudělala jsem nic špatného a když tleskali, tak se jim to možná i líbilo. Konečně jsem se sebrala a pokračovala domů, tentokrát ale bez písniček. Nakonec jsem se tomu taky usmála. Jednou ze mě bude muzikálová hvězda, to vám garantuji!