Z minut se staly dny, dny se přeměnily na měsíce. Čas se táhnul jako polární noc a my lidé jsme žili ve strachu a v nadějích, jak to všechno skončí. Každý večer přání nevyřčené, aby se má láska navrátila. Kdysi lidmi hojně oplývané parky zpustly v prázdné kouty a v městském labyrintu ulic nenašli byste živáčka. Kdes má lásko, kde jsi, abys mou samotu zahnala? Od dob, kdy zavřely se hradby a člověk svou tvář musel skrývat, převrátil se život naruby. Nevím, kdy tě, lásko, zase obejmu, zákeřná korona nám hatí každý plán a komplikuje další tah. Kterým očím dá se věřit?
Ale věz, že oddaná ti zůstanu. Spolu přeskočíme tu propast zmatku, vstříc krásným zítřkům půjdeme zas. Ruku v ruce, neomezení, nad omamnou vůní kávy v krámku na náměstí zasedneme znovu. Snad brzy sundám ti tu masku, snad brzy políbím tě... Jen přečkej tu zákeřnou dobu.
ČTEŠ
Z hloubi duše
Short StoryAneb z mysli nepochopeného studenta Mysl je něco nepopsatelného. Ale to, co vymyslíme, to už popsat můžeme. Jsem jen člověk, který si své myšlenky zapisuje, ať už jsou jakékoliv. Nemusí se všem líbit, stačí, když se začtete. Kdo ví, třeba se nad tím...
