Z hloubi duše

Vánoce

Častokrát mi přátelé tvrdí, že s věkem je opouští vánoční nálada. Já přesto věřím, nebo alespoň doufám, že to kouzlo tam stále někde je.

24.12.

Štědrý den nastal a já přemýšlím. Od rána jsem jako v transu a dost je mi to vyčítáno, protože mám být součástí toho vánočního humbuku, ale já raději zůstávám stranou.

Štědrý večer už je tu a já stále přemýšlím. Za chvíli přijde ten okamžik, kdy rodina zasedne ke stolu a všichni společně povečeří s láskou a klidem v srdci. Já teď ale sedím u vánočního stromu, je tu tak krásně. Jehličí svou vůní mění tento kout v malý lesík a čokoláda na větvích zase v cukrárnu. Světýlka šílí a barevně blikají, hned by každému nahodily pocit štěstí, ale můj pohled zaujala velká červená baňka. Baňka, která už jistě zažila mnoho takových večerů, neboť se v naší rodině uchovává po generace. Baňka s pozlátkem, vyleštěná jen pro tento významný čas. V jejím lesku se jednak odráží plamínky z adventního věnce za mnou, ale i můj ustaraný obličej, ve kterém se sem tam mihne touha. Toužím po tom, aby se i tentokrát Vánoce vydařily. Koutky úst mi malinko cuknou do úsměvu.

Ohlédnu se směrem ke kuchyni, k centru našeho vánočního povyku. Všichni až na mě tam splašeně pobíhají. Chystá se štědrovečerní večeře a za chvíli už nebudu jediná pod stromečkem. Ten jásot a úžas nad rozbalováním dárků. Jiskra radosti, co zahřeje naše duše. Ale ještě předtím, než započneme tuto dlouholetou tradici, jsem se oddálila od stromečku do svého pokoje. 

Zavřela jsme dveře a tím trochu utlumila hluk. Na okně zářila jemným zlatým světlem ozdoba a vytvářela tak v místnosti útulnou atmosféru. Sedla jsem si na parapet, mé oblíbené místo na přemýšlení a pozorovala prosincovou oblohu. Někteří se těší hlavně na dárky, jiní se snaží za jeden večer zvládnout hromadu tradic a zvyků, no a pak jsou tady ti, kteří jen chtějí tzv. svatý klid. Jako malá jsem Vánoce milovala, ty andělíčky, jablíčka, prostě všechno. Jenže teď...ne, že bych Vánoce neměla ráda, těším se na ně, ale něco tomu chybí.

Přitiskla jsem tváře k oknu, až ho můj teplý dech zamlžil. Oči stále vzhlížející k nebi. To už jsem vážně na tyhle svátky stará? Cožpak už nevěřím v to vánoční kouzlo? Jedna malá slzička si hledala cestičku z oka po líčku dolů. Mrzí mě, že ztrácím víru. Nevím, ale čekala jsem nějaké malé znamení, nějaký vánoční zázrak. Jsem prostě dětinská.

Rodina mě volá, nezbývá mi než nahodit úsměv a usednout k večeři, jejíž chody se po léta nemění. Něco hluboko uvnitř mě ale donutilo podívat se ještě jednou ven. Otevřela jsem tedy okno, postavila se na špičky a lehce vyklonila hlavu, večerní mrazík mě trošku poštípal na obličeji. Najednou jsem byla svědkem něčeho vskutku magického. Jedna z hvězd prolétla oblohou a když tak padala, pouliční lampy se tak rozzářily, div že nepraskly. Zázrak! Ale co t-to...? Nebesa mě vážně vyslyšela, to je ono! Se znovu zažehnutou jiskrou v srdci jsem upalovala rychle do kuchyně.

Bylo to krásné, takové Vánoce jsem chtěla. Cestou do kostela na půlnoční mši jsem zase přemýšlela. To, co jsem viděla, mohla být klidně jen moje představa, ale já v ni věřila. Nikdy nebudete zcela ztracení, pokud vám zbývá alespoň troška naděje. A všechno nemusí být opravdové, stačí v to pouze věřit.

VESELÉ VÁNOCE!