Kopis, katana a Srp

Kapitola II. - Cleopatra

Probudilo mne hlasité klepání na dveře. „Tady nikdo není!“ Zakřičela jsem bezmyšlenkovitě, protože kterej pakůň mě budí uprostřed noci? „Woolocková vstávej, máš hlídku!“ Slyšela jsem zpoza dveří Samův hlas. „To jako vážně? Jestli si ze mě dělá někdo srandu, usmažim ho jak na křesle!“ Vyjekla jsem přes dveře a seskočila z postele. Na můj vkus jsem se ze své palandy vyhrabala dost rychle. „Jo, mákni.“ Heh, super. Tahle reakce mi dala jasně najevo, že si ze mě legraci bohužel nikdo nedělá.

Už jsem si natahovala džínsy a tričko. „Jojo, už jdu!“ Sebrala jsem ze svého rádoby věšáku svou mikinu a na stole jsem chňapla po meči a luku. Meč jsem si připevnila k opasku, luk a toulec se šípy jsem si přehodila přes rameno, vlasy jsem si rychle svázala do ohonu a narazila si na hlavu přilbu. Ihned jsem kvapem vypadla ze dveří.

Před schůdky do mého srubu stál kentaur. „Jé. Ahoj, Same, mám tě střídat?“ Zeptala jsem se ho, „no vlastně ani ne, hlídku budeš držet se mnou.“ Oznámil mi, pokývala jsem hlavou a vyrazila s ním k hranicím tábora. Mířili jsme k Bráně – to znamená, měli jsme hlídkovat u Thaliina stromu.

Thaliin strom stál na vrcholu kopce, který dělil Tábor od vnějšího světa. Tvořil magickou bariéru mezi světem polobohů a světem lidí. Kouzelnou mlhou zakrýval údolí Tábora a před zraky smrtelníků z něj činil jen jahodové plantáže.

Viděla jsem siluety dvou táborníků, které jsme měli vystřídat na hlídce. Zřetelně jsem zahlédla, jak se zvedají. Jejich přilby se leskly ve světle ohně a mohla jsem už slyšet i hlasy. Mávla jsem jim, zatímco se nám vydali naproti. „Dobrou.“ Kývla jsem, když jsme je míjeli.

„Ona hlídkuje s kentaurem?“ Zaslechla jsem místo odpovědi. Tato slova řečena tak odporným pohrdavým tónem, že bych tomu nafoukanci jednu vrazila. Pootevřela jsem ústa a vrhla pohled na Sama, vypadal, že je mu to líto, ačkoli se to snažil skrýt. Jenom pohled na jeho zkroušený výraz mě popíchl k tomu, to těm dvěma vrátit: „Jdi se vycpat, Marcusi a nenavážej se mi do kámošů, příště tě usmažim, ty poleno.“ Křikla jsem na toho drzouna od Nemesis, ten utřel a už se ani neohlédl. „Díky.“ Řekl tiše Sam. „Proč tě vlastně nemají rádi? Teda, promiň, řekla jsem to špatně, měla jsem spíš říct…“ Uvědomila jsem si, že jsem vyslovila hloupost, „ale ne, máš pravdu, nemají mě rádi…“

„Ale proč?“

„To je dlouhý příběh…“

„My máme čas ne? Chci říct, jestli o tom nechceš mluvit, samozřejmě to toleruju.“ Pípla jsem nakonec. To už jsme byli u ohniště, posadila jsem se na deku, kterou tu nechali ti dva od Nemesis a udělala místo Samovi.

„No dobře. Dobře.“ Uvolil se nakonec kentaur a složil se vedle mne. V duchu jsem zajásala a uvelebila se, abych mohla poslouchat vyprávění.

Natáhla jsem se pro svoji přilbu s bílým chocholem. Složila jsem si ji na klín a líným konejšivým gestem jsem prsty projížděla hebké peří.

„Fajn, fajn. Vzdávám se.“ Řekl odevzdaně Sam a dal se do vyprávění:

„No, dřív jsem žil v Miami spolu se stádem kentaurů. Zábavní koníci jižní Florida – největší stádo kentaurů na světě. Všichni tam oplývají smyslem pro humor a rádi hrají paintball, ne vážně, já si nedělám legraci! No, prostě, já byl jiný, se vtipy jsem si nikdy nerozuměl, nedokázal jsem je vyprávět a paintball nemám rád. Heh, a zábavný jsem si přišel asi jako rozzuřený Mark Steff.

Jednoho dne, naše stádo přišel navštívit Cheirón. Vyprávěl spoustu zajímavých a napínavých příběhů. Povídal mi o Perseovi Jacksonovi a Thalii Graceové, Annabeth Chaseové a o podobných hrdinech! Hrozně moc mě to nadchlo, přál jsem si být jako oni, hrdina a tak…