Proklusal jsem kolem dvou největších srubů - srubů Dia a Poseidona, ve kterém bydleli jediní dva polobozi, se kterými byla rozumná řeč. Cleopatra a Yosuke, jsou děti dvou nejvyšších bohů na Olympu. Zvolnil jsem krok a chvíli jsem pozoroval ony dva majestátní sruby, které se vyjímali svou velkolepostí. Rád jsem se na ně díval.
Srub patřící Diovi byl postaven z bílého mramoru, všude se táhlo zlato a stříbro, spousta ladných křivek a zdobných ornamentů, zatímco Poseidonův srub působil, jakoby ho právě kdosi vytáhl z moře – mušle, písek a zeleně mořská barva. Oba dva i přes veškerou krásu a majestátnost působily neuvěřitelně chladně a vzbuzovaly v kolemjdoucích nehynoucí respekt.
Zahlédl jsem, jak se z Poseidonova srubu vykradl Yosuke a po špičkách si to mířil vedle do Diova. Pomalu otevřel dveře a nakoukl dovnitř. Nevím, co tam viděl, ale očividně mu to šlo do rány. Protáhl se dveřmi a chvíli tam zůstal, načež se bez varování rozletěly dveře a z nich se Yosuke vyřítil, s nějakým plyšovým koníkem v ruce. Za ním mu polštářem hrozila Cleo, ještě v pyžamu jen s mikinou, kterou si pravděpodobně zapomněla sundat, když jí skončila hlídka.
„Nazdar Same.“ Pozdravil mě Yosuke, když prosvištěl kolem mne, s koníkem provokativně nad hlavou, jakoby to byl nějaký triumf. Kývl jsem mu na pozdrav a ještě jsem se za ním ohlédl, než zahnul za roh a zmizel mi z dohledu.
Teda, na to, že jim je oběma čtrnáct se chovají jako malé děti.
Otočil jsem hlavu ve chvíli, kdy se Cleo vykradla již převlečená na snídani ze srubu a pomalu otevřela dveře Yosukeho srubu. Strčila hlavu dovnitř, rozhlédla se a vcupitala dovnitř. Netrvalo dlouho a už se vracela zpátky, triumfálně držíc nad hlavou zlatou figurku orla. Odklidila se zpět do svého srubu a zabouchla za sebou dveře.
Co bylo dál jsem nevěděl a ani vědět nepotřeboval. Jediné, co jsem teď jistě tušil, byla snídaně a moje chuť na tortilly, která stále rostla. Pomalu jsem odtrhl pohled od dvou srubů a vydal jsem se nahoru k amfiteátru, než se ozve lastura.
Byl jsem na půli cesty, když se ozval signál svolávající nás na snídani. Vyběhl jsem nahoru a postavil jsem se k hlavnímu stolu pro vedení. Obvykle jsem tam seděl já, Cheirón a sem tam pár nymf, ale dnes tam seděla i ta malá černovláska, kterou jsme zachránili včera v noci s Cleo.
Seděla tam, s rukama v klíně a povýšeneckým výrazem pozorovala dění okolo. Také měla nové šaty, poznal jsem, že to bude něco, co vzešlo z Afroditina srubu. Nic růžovějšího jsem nikdy neviděl. Na krku měla zvláštní stříbrný přívěsek a na rukou totéž. Tvářila se, jakoby jí to tu patřilo!
Pohrdavě jsem se nad tím ušklíbl a se zcela jiným úsměvem jsem pak zamával Cleo a Yosukemu, kteří vešli do amfiteátru. Posadili se každý ke svému stolu a nerušeně pokračovali v konverzaci.
Až když vešel Cheirón a zadupal kopytem do země, všichni se utišili a upřeli na něj pohledy.
„Dobré ráno, táborníci. Jak jste si už možná všimli, do tábora k nám zavítal nováček – Nathalia Willcox.“ Představil dívku, ale nějak vynechal její božské rodiče… Třeba zapomněl.
K mému údivu, Nathalia se zvedla, zářivě se na nás usmála a řekla něco ve smyslu „ahoj.“ Všichni na ni vyseli nechápavým pohledem a když se zas posadila, nemohl jsem si odepřít pohled na naštvanou Miu Dattili – očividně se jí nelíbilo, že má někdo podobné sebevědomí a podařilo se mu na sebe strhnout pozornost.
*****
Po snídani mě Cheirón pověřil úkolem ukázat té nové Nathalii tábor. Pobídl jsem ji, aby mě následovala a prošel jsem táborem: „Tábor polokrevných je místo, kde polobozi nacházejí útočiště. Polokrevní – napůl lidé, napůl bohové. Konkrétně jste dětmi starých řeckých bohů. Po svém božském rodiči jste získali ledajaké schopnosti, které se zde učíte ovládat. Zde, za branami tábora jsme všichni v bezpečí před nestvůrami a…“
ČTEŠ
Kopis, katana a Srp
ФэнтезиChtěli porozumět minulosti, zjistit, kdo jsou jejich lidští rodiče… Místo toho na své cestě potkali něco mnohem silnějšího a nebezpečnějšího, co má změnit osud bohů a s ním i osud celého světa... Titán času se vrací a s ním i nová dobrodružství. Ob...
