The Sister

Chapter 22

Zaynův pohled
Probral jsem se a ležel jsem na pokoji s Harrym. Bylo mi trochu zle, ale hlava mě nebolela, takže jsem vstal a rozešel jsem se pro snídani, když v tom mi zazvonil telefon.
,A-Ahojky Pezz, jak je doma?" Řekl jsem po zvednutí hovoru. To bude ještě peklo.

,,Ahoj, jak bylo na tý pařbě, kde byla Jessy?" A je to tu. To ještě bude záživný.

,,J-já..... Já za to nemůžu. Věř mi. Prosím."

,,Jasný a já jsem lak na vlasy." Cítím, ani ji nemusím vidět, jak protočila oči.

,,Doufám, že si nemyslíš, že to budu trpět." To nevypadá dobře.

,,A ty si myslíš, že já nevím o Alexovi?" Malinko jsem zvýšil hlas.

,,Takže je to jako co?" Zvýší na mě ona hlas.

,,Na tohle nemám, prostě ne. Sorry, Perrie, doufám, že seš spokojená, ale já se chci rozejít." Dokončil jsem monolog, u kterého jsem věděl, že po skončení hovoru budu litovat.

,,Fajn, jak chceš. Modest! tě zabije, ale to je mi fuk. Je mi to jedno, co s tebou bude." Zasyčela na mě.

,,Mně je to taky u prdele, pochop to. Nemám na tebe už náladu. Sbohem."

,,Sbohem." Než to položila, bylo slyšet jemné vzlyknutí. Teď jsem začal uvažovat, že to nebyl dobrý nápad. Co teď budu dělat? Už jdu do pokoje na snídani, protože mám fakt hlad a potřebuju si do někoho rýpnout. Znáte ten pocit, ne?

Pohled Liama
,,Jste si jistí, že ti dva se někdy probudí?" Nadhodil jsem, ale Niall mi zacpal pusu křupinkami s mlékem. On mi zacpal pusu lžičkou! Okamžitě jsem ty kuličky s mlékem vykašlal a začal jsem se dusit, protože jsem vdechl mléko. Když jsem dostal pár flákanců do zad a přestal jsem se dusit, hodil jsem na Nialla vražedný pohled.

,,Louisi, máš Kevina, nebo nějaký hodně, hodně malý prostor?" Stále jsem udržoval oční kontakt s Niallem, který začal blednout, až vystřelil od stolu pryč. Evidentně měl fakt nahnáno, protože nechal svou snídani na stole. Jelikož se na mě stále otáčel, tak nekoukal na cestu a ve dveřích srazil Harryho, na kterého spadl. Tohle Harry nečekal. Jeho první reakce byla, že si Niall na sebe přitáhl a padal dozadu, takže smetl Zayna. Zayna oslepily kudrlinky, takže padal taky a omylem s sebou strhl nějakou ženu z personálu, co před sebou tlačila vozík s nádobím. Ta žena se snažila chytit vozíku, takže ho strhla s sebou a nádobí se rozbilo.

Pohled Nialla
Vůbec jsem nechápal, co se stalo. V jeden moment jsem utíkal od Liama a v druhém jsem ležel na Harrym, obklopen talíři, v noze ostrou bolest a měl jsem na sobě jeho ruce. Zvedl jsem se na lokty a snažil jsem se postavit na nohy, nebo aspoň nadzvednout, aby Harry mohl pryč, ale moc mi to nešlo, protože mi stále dokola projížděla lýtkem bolest. Harry mě mlčky položil vedle sebe. Až v ten moment jsem si všiml, že mám v lýtku střep a několik lidí si to nahrává z několika úhlů.

,,Jsi v pohodě?" Zeptal se mě Harry. Já jen zakroutil hlavou a poukázal jsem na svoje lýtko. Krev mi celkem vadí, takže jsem ani nevěděl, jak moc hluboko střep je, ale jelikož jsem si ho asi tím opakovaným zvedáním zarazil hlouběji, ani to nechci vědět. Všichni od našeho stolu se okolo nás sešli a snažili se všem pomoc. Ani jsem nevěděl, že jsem sejmul tolik lidí, jsem jak tsunami.

,,Ten střep nevypadá vůbec dobře." Stále kontroloval moje lýtko. Nebyl vůbec dobrý nápad si brát kalhoty těsně pod kolena. Rozhlédl jsem se okolo sebe a viděl jsem Kate, která zkoumala dlaň té ženy. Nakonec si odchytla někoho jiného z personálu a poprosila ho o obvaz.

,,Počkej tady, zajdu za Paulem a uvidíme, co s tím." Odešel pryč a nechal mě tam.

Pohled Harryho
Snažil jsem se zhodnotit ten střep, ale netušil jsem, jak moc je velký, ale podle množství krve jsem tipoval, že nebude úplně malý. Rozešel jsem se za Paulem, který cosi řešil s majitelem.

,,Um, Paule?" Ťukal jsem mu do ramene.

,,Ano?" Otočil se na mě, blesky v očích. Trochu jsem se lekl.

,,Niall má střep v noze, radši ho nechci vytahovat, tak jestli bys mohl..." Nechal jsem větu vyznít do prázdna a Paul jen přikývnul.

Pohled Kate
,,Žádný střep tam nevidím, zvládnete si to obvázat, nebo potřebujete pomoc?" Řekla jsem, když jsem přestala koukat na ránu, ze které mi nebylo úplně hej.

,,To je v pořádku, požádám si spolupracovníka. Děkuju vám mockrát." Usmála se na mě Virginia, jak jsem si přečetla na jmenovce a jak se mi představila.

,,Hrozně se za ně omlouvám, jsou jak přerostlý děcka. Vydržet s nimi je často o nervy a často se někdo i zrání." Povzdechla jsem si, zastavila jsem někoho dalšího z personálu, podle jmenovky Kadena, a poprosila jsem ho o obvaz.

,,No jo, nemáte to moc lehké." Uchechtla se.

,,Ale vy asi taky ne, každý má v životě nějakou přítěž." Usmála jsem se na ni a s pozdravem jsem odešla.