Třpyt noci

Třpyt noci - část dvacátá pátá

Opíral se zády o nejvyšší věž katedrály Santa Maria del Fiore a upíral pohled k východu. Město pod ním, jeho milovaná Florencie, se s půvabem mladé bezstarostné dívky probouzela do nového dne, neupravené dlouhé vlasy rozprostřeny na polštářích z kamenného dláždění a prachu uliček. Ranní rosa smáčela jeho krátce sestřižené tmavé vlasy i snědý obličej, ale jindy pozorný Domenico si ničeho z toho nevšiml. Dnes se plně soustředil na schůzku, kterou si zde smluvil se svým odvěkým protivníkem, aby dávnému nepřátelství konečně učinil přítrž.

S přibývajícím denním světlem zaplavil celou jeho osobnost podivný neklid, chvění, ne nepodobné zimnici. Nebyl to vyloženě nepříjemný pocit, ba právě naopak. Život v temnotě se blížil ke konci a jeho tělo tu nečekanou změnu vítalo. Stihne si však jeho pokožka uvědomit, že je opět vystavena slunečnímu svitu ještě předtím, než shoří a promění se na popel? Dokáže se naposledy zpříma zadívat na zlatý kotouč, aniž by přitom okamžitě oslepl? Bude mu po pěti set letech utrpení dopřán alespoň jediný moment štěstí?

Mračna nad katedrálou nabývala stále jasnějších barev, od tmavě modré až po sytě oranžovou, a ohlašovala tak příchod slunce, krále nebes. Domenico si pravou rukou zaclonil oči a s úžasem pozoroval zázračné zrození nového dne, divadlo, které režírovala sama příroda. Jeho tělem projela vlna vzrušení, touha vyjít slunci vstříc a nečekat, až se ho první tenké paprsky samy dotknou, ale ovládl se a napjatě vyčkával. Slunce se pozvolna vyhouplo nad obzor a započalo svou strmou každodenní pouť po obloze. Domenico, stále ještě ve stínu, odpočítával sekundy, kdy nažloutlé světlo ozáří věž katedrály.

Tři.

Dva.

Jedna.

Teď.

Oranžová zář ho dočista oslepila, celé tělo měl náhle v jednom plameni a před očima mu vybuchl rej jisker.

Takový je tedy pocit nebytí.

Takový je polibek od Joyce Fieldsové.

* * *

„Mám návrh," Bjarne se prudce zastavil, až do něj Yennefer málem narazila. Před půl hodinou opustili otevřenou krajinu a teď se pohybovali setmělými uličkami Bloomingtonu.

„Co je zase?" Zavrčela a rychlými, úspornými pohyby si upravila účes. Tenhle Dán ji začínal pěkně vytáčet.

„Ta veverka, víš, Yenn, nějak nebyla to pravé. Myslím, že nastal čas ochutnat něco lepšího."

„Už zase? Mám dojem, že tohle už jsme jednou řešili. A vyřešili." Dodala důrazně.

„Ne tak docela." Prudkým pohybem ji přirazil zády k cihlové zdi domu a ruce jí přišpendlil vysoko nad hlavu.

„Co to ksakru - ," zavrčela a pokusila se z jeho sevření vyprostit.

„To, že jsem tě vytáhl z pekla, neznamená, že se ti budu podřizovat, Yenn. Nejsem Fabbris. Možná ho tajně obdivuju – anebo taky ne, ale nejsem on."

„To mi došlo. A co teď budeš dělat, hm? Najdeš si nějakou nevinnou oběť a dáš si svačinku?" Touha po krvi je oba doháněla k šílenství. V takové situaci nebyl žádný upír příjemným společníkem.

„Možná. Anebo si dám tebe." Přiblížil své tesáky k jejímu krku. Ucukla, ale dobře věděla, že jí to není nic platné. Zkuste utéct hladovému upírovi.

„Jestli to uděláš, zabiješ mě."

To byla pravda. Neměla v sobě téměř žádnou krev, rozhodně ne lidskou, o kterou by se s ním mohla podělit. „V tom případě se poohlédnu po někom, kdo bude štědřejší. A tebe si pak dám jako zákusek."