Láska skrz galaxie

Prolog

Květinka plula vesmírem jako okvětní lístek po klidné vodní hladině. Ladně se vyhýbala meteoritům i jiným lodím a svojí přirozenou krásou ohromovala v každé galaxii.
Její bezcílné bloudění a ohromování vesmírných civilizací ovšem nemělo trvat na věky...
Kapitán právě prodělával osmý cholerický záchvat za velmi krátkou dobu. Chodil po palubě sem a tam, rozhazoval všechny tablety, pady i papíry, dokud nezavadil o napůl snězený sendvič ledabyle zabalený do tvrdého papíru. Pomalu ho zvedl a nevěřícně na něj zíral.
„Jaký ignorantský meteorit zabalil tuhle kalorickou bombu s – ach bože – okurkami do mé překrásné galaktické mapy, kterou mi žena vyrobila při návštěvě papyrového domu v Egyptianu?!" Mával rozzuřeně sedvičem nad hlavou, až z něj odlétával jeho obsah. „A navíc, jak mám sakra na tomhle umaštěném kusu bestsellerového braku rozeznat všechny potřebné informace k tomu, abychom nezabloudili?!"
Jeden z podřízených se na něj otočil a odvětil: „To, že jsme zabloudili – ano, pane kapitáne, po tříměsíčním obíhání kolem jednoho a toho samého měsíce jsem již usoudil, že jsme zabloudili – není náš hlavní problém. Ten bych viděl spíš v nedostatku paliva, a jestli se tu narodí ještě jedno prasátko, tak i v nedostatku vzduchu."
Kapitán se zadívá na podřízeného a pomalu odloží nedojedený sendvič i s mapou zpět na stůl. Poté se ohlédne na dalšího podřízeného. „Nedostatek vzduchu?! Nedostatek vzduchu?! Proč mi to někdo neřekl dříve, musíme ihned zregulovat obyvatelstvo Květinky!" Rozběhne se k chudákovi, který se již notnou chvíli snaží opravit řídící panel, který kapitán ve své slabší chvilce rozmlátil knihou mezigalaktické gramatiky. „Ty tam, nech té práce a obrať loď k nejbližší galaxii, kde by šlo odložit zregulované obyvatelstvo téhle lodi."
Oslovený se na něj jen odevzdaně zadíval a rozbrečel se nad svým tragickým životem na Květince. Kapitán se rázně rozejde k východu, když v tom na něj jeden z podřízených zavolá:„Stačilo by dát pryč dvě tři prasata a budeme v pořádku, pokud zůstaneme v ustáleném počtu."
„Prasata?! Vy si snad myslíte, že bych někomu v naprosto cizí galaxii prodal své milované prasečí dětičky, aby s nimi dělali bůhví co?! Ne, ne, ne... Mám snad dceru, ta toho díky věčnému klábosení nadýchá tolik, že ani dalších deset prasátek by nás neohrozilo!"
„Doufám, že nehodláte prodat vlastní dceru...?"
„Ále, prodat? Kdepak, půjde na čas do zástavy." A s těmito slovy kapitán opustil palubu.