Láska skrz galaxie

Kapitola 2: Unqaunsd

Byla to vyčerpávající plavba do nového domova, měla jsem pocit, jako bych cestovala alespoň rok. Za tu dobu jsem si stihla vysnít novou školu a rozmyslet si vzhled své osudové školní lásky, kterou zde jistojistě potkám. Ach, jak těžké je zapomenout na Vendelína! S láskou vytáhnu z kapsy kresbu mne samotné, vytvořenou jeho umělecky fantastickými prsty, a ucítím pálení slz. Jak mi jen mohl takto zlomit srdce? Nikdy mu neodpustím jeho ohavnou zradu! Kéž by mne má nová osudová láska čekala na prahu této cizí planety, odteď domova, a pomohla mi na něho navždy zapomenout!
Z myšlenek mě vytrhne náraz plavidla, už jsem na místě. Začnu být nervózní, ale vztyčím hlavu, pohodím přitom svými čerstvě vyžehlenými vlasy, připravena ohromit zdejší obyvatele. Skloním se pro svá zavazadla a vyjdu vstříc zavřeným dveřím. Vyjdu vstříc zavřeným dveřím. Vyjdu-
Položím zavazadla zpět na zem a otevřu zavřené dveře, připravena vyjíc vstříc otevřeným dveřím. Opět zvednu zavazadla a vyjdu vstříc otevřeným dveřím, připravena čelit celému vesmíru a všem galaxiím.
Podnebí na nové planetě je poněkud chladné a značně setmělé. Člověk by řekl, že takovou tmu mohla způsobit nejspíše jen noc. Vzhlédnu k nebi a uvidím jen temně modrou oblohu posetou zšedlými mraky. Poněkud depresivní prostředí pro moji andělsky čistou a nevinnou duši. Jsem si jistá, že má barvu jemné vanilky, stejně jako mé jemné vlasy dlouhé po pas, nyní vlající v jemném vánku jako nadpřirozená aura úchvatnosti.
"Vítejte v Rakovině, sličná dívko, je mi ctí konečně spatřit Vaši krásu a kouzelnost, stejně tak jako pocítit jas a teplo vycházejícího slunce, které sebou vždy nosíte!"
Představuji si, jak mne zdejší šlechta přivítá, když tu najednou...
"Simtě poďuž, deme, cotoe tady jakó?" Vybafne na mne jakýsi buran. Je vysoký a štíhlý, pod tenkou látkou košile se mu rýsují svaly, nejspíš rád posiluje. Odvrátím zrak při lehkém začervenání, když spatřím jeho spektakulární korunu z Leníkneřekljakých vlasů, spadajících mu do temně zářivých očí, ve kterých mám touhu se ztratit a nikdy nenajít. Přemýšlím, jestli mi vadí burané. Následně se zamyslím, co to ten cizinec říkal a jak ho mám oslovovat. "Co prosím, chlapče?" Možná jsem měla říci pane, ale již to nejde vzít zpět. Občas si přijdu krapet hloupá, ale naštěstí to není můj stálý problém. Mým stálým problémem jsou spíše roztřepené konečky a nedostatek pedikúry, jež je ve vesmíru vzácností.
"Jo, tys ta z kytky, co. Tamlen sem, tvoje méno mi je jedno, prostě pocem a deme."
Lehce zmatena následuji chlapce a pod tíhou zavazadel, se kterými se mi neobtěžoval pomoci, jdu pomalejším a pomalejším krokem. Tamten se mi začne vzdalovat. Využiji tak nepříznivé situace ve svůj prospěch a sleduji jeho pozadí, pevné jako dvě bulky, avšak po chvíli se otočí, rozejde se ke mě a s neznámými slovy vycházejícími z jeho úchvatných rtů mi vytrhne zavazadla z rukou a pokračuje dál. Popoběhnu, ale ne příliš rychle, abych nezpotila své hedvábné šaty a následuji ho, nyní již s lehkostí běloučké labutě.
Procházíme dosti ponurým hradem - či snad zámkem, nikdy jsem nepochopila rozdíl - nepříliš osvětleným a chladným jako srdce Tamtoho přede mnou. Počet chodeb a schodišť mne velice zmate, čekala jsem školu jako z Muzikálu ze střední, nikoli Neštovice. Vždyť nemám ani hůlku! Pokud jsem byla ale vyvolena zachránit Neštovice před zkázou, jsem víc než připravena čelit nečelitelnému.
Zastavíme se v úzké chodbě, mezi dvojicí zavřených dveří.
"Tady spíš, tady děláš. Vod zejtra, těmhla dveřma a makáš, jasný?" Zahuhlá Tamten. Zmateně zakývu hlavou a otevřu dveře, na které Tamten ukazuje. Vedou do malého pokoje zaplněného jednou malou postelí a nočním stolkem, prázdným jako moje ubohé zlomené srdce. Jak ke mne Tamten může být takový? Co jsem mu udělala zlého a... Kam odchází s mými zavazadly?!
"Bagáž blba." Slyším ho říkat, když mi zabouchne dveře před nosem a odejde kamsi do ohavných chodeb těchto podivných Neštovic.
Nevydržím to, ulehnu na postel a dám se do pláče. Alespoň mne na srdci může hřát kresba od mojí lásky Vendelína. S myšlenkami na něj pláču urputněji a snažím se zapomenout na pomíjivou a neodolatelnou krásu tak odlišného Tamtoho. Co jen budu dělat? Vyčerpaná z těžkého života upadnu do bezesného spánku.

Probudí mne upřený pohled. Upřené pohledy já opravdu nerada a tak výjimečně zkrabatím tvář a otevřu oči. Snad na mne hledí zasněně Tamten? Přehodnotil první dojmy? Zamyslel se, jaké štěstí včera měl?
Ne. Na nočním stolku sedí značně nezpůsobně holka, možná stejně stará jako já. Jsou mezi námi ale galaktické rozdíly, ona jako by nestála o žádný vzhled pompéznosti a okouzlení okolí! Je oblečena v podivné farmářské uniformě a to vrabčí hnízdo tvořící snad něco jako drdolovitý účes bývaly možná dlouhé tmavé vlasy. Prohlíží si mne lehce pobaveným pohledem, ze kterého nejde moc vyčíst. Cosi v jejích očích je znepokojující. Skvělé, další buranka, snad nebudeme spolubydlící. Posadím se a zkontroluji svůj účes, zda se při spánku příliš nezacuchal. Zdá se být v pořádku, avšak zasteskne se mi po kulmě.
"Tady máš něco na sebe, měla bys pohnout... Ty vlasy stejně nemají cenu."
"Ano, to vidím, jsou už dávno ztracené." Odpovím a slétnu pohledem k jejímu chumlu vlasů.
"Bože, možná budeš naprostá pipka, ale aspoň mluvíš stejným jazykem jako já. Tak dělej, nebo bude Tamlen zase prudit, že nemáme splněný kvóty."
"Co je první hodina?
Buranka se na mě podívá otráveným výrazem a odejde z místnosti. Ihned na ni zapomenu, jelikož spatřím nevzhlednou hromádku farmářského úboru, který si mám obléci. Znechuceně se mu vyhnu, jak jen to v této stísněné místnůstce jde a vyjdu ze dveří. Buranka stojí opřená o druhé dveře a zakoulí očima. Rezignovaně zamává rukou a otevře dveře. Okamžitě se z nich začne linout nelibý zápach, do očí se mi nahrnou slzy. Rukou, zdobenou dokonalou a drahou manikúrou, si mávám před nosem, abych tu ohavnost odehnala. Co to má znamenat?!
"Vítej v pekle." Zahlaholí slavnostně Buranka. "Aneb v největší chovatelský stanici netopýrů v celý galaxii. Každý zdejší upír musí jednoho vlastnit, jinak by byl podřadný a neměl právo na lidskou krev. Neptej se proč. Dává to podobný smysl jako... ty."
"A co já s tímhle mám dělat? Snad ne pracovat?!" Zeptám se vyděšeně. Nikdo mi však neodpoví a donutí mě dělat hrozné věci. Kydat, čistit a starat se o ta nechutná, chlupatá a pištivá stvoření. Slzy mi při práci stékají po tvářích a tvoří čisté cestičky, kontrastující se stále vetší špínou, jež pokrývá můj dosud přenádherný a obyčejně, decentně neuvěřitelný vzhled, pro který jsem byla uznávaná a milovaná.
Po nekonečné době a úmorné dřiny, kdy jsem zvládla vyčistit jeden kotec a zkrotit jednoho netopýra, si musím postěžovat své nejlepší a jediné přítelkyni Burance.
"Ach, to je strašlivý úděl, kéž bych byla volná a mohla žít krásný život, jako donedávna." 
"Copak, chtěla bys snad něco lepšího... víc vzrušujícího?" Spiklenecky na mě Buranka zamrká.
Nikdy jsem nechtěla dělat vzrušující buranské věci. Co to může být, rodeo? Pro mne je nejvíce vzrušující pohled na mou lásku Vendelína, ale to zde nikdo nedokáže pochopit. "Zavedeš mne za Vendelínem?" Doufám v nemožné.
"Za kým jen budeš chtít." Odvětí Buranka a zavede mne do stáje s cedulkou "urození netopýři".

***********************************************************************************************
Yas, we made it through another chapter!!!
Pár věcí, co bych si zase jako dovolila říct a ujasnit:
1) Magicky se tu znovu objevují zavazadla, která v předešlé kapitole nikdo do plavidla nepřinesl. To je snadný, prostě jsem si to rozmyslela, ale nemám potřebu přepsat cokoli, co už jsem stvořila. Pak mě ale zavazadla zase omrzely a tak jsem se jich zbavila, protože jsem líná o nich cokoli rozepisovat.

2) Kdo je Buranka?
a) bezvýznamná nejlepší kamarádka hlavní hrdinky
b) někdo, kdo ukáže hlavní hrdince něco důležitého a následně upadne do bezvýznamnosti
c) skrytý záporák
d) projekce mě samotné do mého vysněného já
e) vedlejší gay postava (LGBT, bitch)
f) všechno, co se mi zrovna bude hodit

(Správná odpověď: to budou časem všechny)