Láska skrz galaxie

Kapitola 1: Unsquand

Zrovna jsem se dívala do zrcadla a česala si své jemné zlaté vlasy dlouhé až po pas, když mě vyrušil otec. Vyhledal v zrcadle, stojící naproti dveřím, mé pomněnkově modré oči a usmál se.
„Usquaund, mám pro tebe krásnou novinu! Díky tvému..." Otec se rozkašlal. „výjimečnému intelektu jsi byla přijata na školu!" Stále se mile usmíval.
Páni! Přijata na školu! O školách mi rodiče už několikrát vyprávěli, prý tam berou ty nejnadějnější děti a dospívající v celém vesmíru. A mě na jednu takovou právě vzali!
Radostí jsem začala ladně vyskakovat do vzduchu a tleskat. Potom jsem se ale zastavila a trošku jsem zapřemýšlela.
„A v jaké galaxii je ta škola?" Zeptala jsem se otce. Ten se nepatrně ošil a sáhl si na handsfree.
„Galaxie Rakvovina, prý tam brzy budeme." Odpověděl a stáhl ruku zase dolů.
„Rakovina? O té jsem nikdy neslyšela. Ale to nevadí, mě tam určitě znát budou, přeci jen se celý život plavím na slavné Květince." Pohodím svými dlouhými a opečovávanými vlasy.
„Rakvo... I když, to nemá cenu." Mávne rukou. „Tak pojď už, ať se stihneš navléknout do skafandru. Já mám ještě nějaké vyřizování, co nemůže čekat."
Ano, samozřejmě. Táta byl obrovským milovníkem prasat a trávil u nich většinu svého volného času. Já tam přirozeně nikdy nechodím, přítomnost hnoje nedělá moc dobře sametové pleti, kterou si pochopitelně udržuji.

V tom mi hlavou propluje hrozná myšlenka: když půjdu na školu do jedné z galaxií, budu muset opustit Květinku... A s ní i Vendelína! Po růžových tvářích mi začnou stékat slzy. Opustím svůj pokoj a vydám se za svým plavovlasým andělem s blankytně modrýma očima, krásnými jako dvě palačinky. Nevydržím to a rozběhnu se, ostatní jsou nuceni uskakovat mi z cesty. Doprovázena odérem z lehkého levandulového parfému, ladně zadýchaná dorazím až k Venďouškovu pokoji. Nakouknu dovnitř pootevřenými dveřmi a zůstanu uchváceně stát.
Naskytl se mi pohled na harmonicky sedícího chlapce s ledabyle učesanými zlatými vlasy jemnými jako prachové peří, sklánějícího se nad papírem. Ve svých měkkých prstech svíral tužku a se zamyšleným výrazem kreslil. Nemohla jsem se hnout, jak jsem byla pompézností celého toho obrazu uchvácená.
V tom mě z okouzlení vytrhne mokro na tváři. Setřu si slzu a na prstech mi utkví černá šmouha. Poblednu, rychle se otočím a vydám do nejbližší koupelny. Tam si opatrně upravím slzami rozmazaný make up a doladím ho smuteční tmavě růžovou rtěnkou, náramně se hodící k temně růžovým stínům, jež jsem si právě udělala. Napadne mě, že s loknami by mi to slušelo ještě víc a vytáhnu příruční kulmu, dárek od matky k úspěšnému zvládnutí základního ovládání tabletu.
Jakmile jsem se svým vzhledem dostatečně spokojená (nejde nazvat jinak než fenomenálně skvostný), opět se vrátím k Vendelínovu pokoji a připravena odolat kouzlu toho nádhernému obrazu, jež se mi má brzy naskytnout.

Tentokrát jsou dveře zavřené. Neodradí mě to a bez zaklepání zaberu za kliku. Nic. Nejsem ale žádná květinka, jsem sebevědomá bojovnice a tudíž si nenechám dát košem od zamčených dveří, které mi zabraňují v rozloučení se se svojí spřízněnou duší. Vytáhnu si ze svého účesu sponku a jako profesionální král zlodějů (neboli Kaz Brekker), se vrhám do boje se zámkem. Otáčím sponkou sem a tam, až se mi z toho začnou potit prsty, což mne znepokojí, a raději vytáhnu z kabelky desinfekci a umyji si je. Následně pokračuji střídavě v otevírání dveří a desinfikování rukou.

Jakmile už tento proces opakuji tolikrát, že jsem to přestala počítat, zámek konečně cvakne a dveře se pootevřou. Vítězně se usměju a rozběhnu se zpátky do koupelny, upravit si účes, z něhož jsem musela odebrat sponku. Chvíli se na sebe ještě usmívám do zrcadla a zkouším, jaký úsměv vypadá nejlépe. Později už zase procházím lodí k Vendelínovu pokoji. Zůstaly lehce pootevřené tak, jak jsem je zanechala. Jemně do nich strčím a usměji se vítězným výrazem. Ten mi okamžitě ztuhne, protože Vendelínův pokoj je prázdný. Vejdu do něj a pořádně se porozhlédnu, avšak není tady. Potlačím slzy, vždyť už mám tak málo času na palubě Květinky! Mohl by být kdekoli. Zdrceně se podívám na jeho poslední kresbu, opuštěnou na stole. Zalapám po dechu a ruku si přiložím k ústům. Nakreslil mne! V očích modrých jako moře při svitu měsíce se mi zaleskly slzy jako třpyt hvězd na vodní hladině. Vezmu si obrázek a složím ho. Nepovede se mi to hezky, je to trochu křivé, ale to mi nevadí, s láskou si ho vložím ho kapsy a plná zoufalství odejdu.
Rozejdu se lodí k otci na velitelskou palubu, po chvíli bloudění dospěji k názoru, že tu složitou cestu nezvládnu a sednu si smutně na zem. Přitáhnu si kolena k sobě, potlačuji slzy a dívám se na protější stěnu. Na malý okamžik mi zrak pronikne skrz slzy, třpytící se jako hvězdy, a uvidím jasný oranžový ukazatel ŘÍDÍCÍ PALUBA ->.
Zajásám, že jsem to přeci jen zvládla a rozběhnu se k cíli. Po cestě omylem srazím několik členů posádky, v levé ruce ucítím tupou bolest a moje už tak špatná nálada ještě poklesne. Zrovna když jdu do školy, musí se mi na ruce udělat ohavná modřina? Celý vesmír je opravdu proti mně. Obrním se proti bolesti, přeci jen jsem silná a odhodlaná bojovnice, která se nedá ničím zastavit.

Když konečně doběhnu na řídící palubu, čeká tam na mne otec s naštvaným výrazem.
"Kde jsi sakra byla, Unsqauad?! Je to už pomalu pět hodin, co jsem tě poslal pro skafandr a ty ho ani nemáš!" Byl až nepřiměřeně rozzuřený. Jednak to nesvědčí obličejovým svalům a jednak nemám ráda, když si někdo myslí, že za něco můžu. Rozzlobila jsem se vnitřně, na tváři jsem si ovšem udržovala bezpečný výraz.
"Jsou důležitější věci než nějaký skafandr, otče, ale to ty nedokážeš pochopit. Nikdo mě na této lodi nedokáže pochopit, všichni myslí jen na sebe a tu ohavnou vesmírnou módu!"
Otec vzhlédne vzhůru a následně odkráčí směrem k východu. Z ničeho nic se zastaví, vypadá, že na něco zapomněl.
"Ach, ano. Unquasnd, budeš mi velice chybět. Měj se v Rakvovině hezky a pokud možno moc často nevolej, víš jaké účty za tebe musím platit. Ahoj." A s posledním slovem odkráčel pryč. Ihned ke mě přistoupil nějaký člen posádky a pokynul, abych ho následovala. Dovedl mne do malého vozítka, kterým vozíme z planet zásoby. Rozhlédnu se kolem sebe, ale nikde nespatřím žádné své věci.
"Kde jsou moje věci, proč mi je nikdo nepřinesl?" Zeptám se zmateně. Následně zjistím, že jsem v lodi sama, člen posádky za sebou zrovna zavřel dveře.
"Čas do odletu: 20 sekund" Ozve se z reproduktoru robotický hlas. Jsem zmatená, vždyť přeci zapomněli na moje věci! Moje safírové oči mě opět začnou pálit. Zklamaně si sednu na sedadlo a podívám se do kabelky, co vše si beru na novou školu. No, mohlo to být horší.
Kéž bych v té chvíli věděla, že horší to teprve bude.

První kapitola za mnou! A za vámi taky. Dost pochybuju, že budete chtít číst dál a je to jedině dobře, protože jak si pomyslela hlavní hrdinka, horší to teprve bude.
Takže tady malé shrnutí faktů z první kapitoly (které je hlavně pro mě, protože co si nenapíšu, to zapomenu).

1. Jak se dá povšimnout, úplně přesně si nepamatuju jméno hlavní hrdinky. Osobně to neberu jako moc velký problém, beztak jsem správnou formu (tu už jsem zapomněla) nedokázala ani vyslovit.

2. Nevím naprosto nic o vesmíru a vesmírných lodích. Jsem si docela jistá, že vesmírné lodě nejsou přirozeně krásné, nenajdete v nich kliky a zámky, které otevřete sponkou, ale jestli s tím máte problém, je to váš problém. Nepřijde mi důležité cokoli vědět o žánru, o kterém píšu.

3. Unsqusud je pitomá. Jinak řečeno, jedná se o typickou hlavní hrdinku typického YA žánru. Bude tu všechno. Milostný trojúhelník? Ano. Upíři? Ano. Zakázaná láska? Ano. Tragická smrt? Ano. Rakovina? Ano, té opravdu hodně. A NEBOJTE, AJ ZATOPÍME.

Za pomoc s touto kapitolou děkuju hned dvěma lidem (které nezmíním, chcu žít), hned jsou ty popisy vzhledů romantičtější.