PROMĚNA

Prolog

Artur

,,Arty!" Zatřásla mi s ramenem moje kamarádka Dona, když jsem byl naprosto hypnotizován blonďatým třeťák s dlouhými vlasy, modrýma očima a andělskou tváří. ,,Co je?" Vypadlo ze mě nechápavě. ,,Ptala jsem se, jak jsi daleko s tím návrhem?" Zopakovala otázku a já se ještě očkem podíval na pěkného kluka opodál. ,,Kdyby sis někdy zkontrolovala Whastapp, věděla bys, že už jsem ti to poslal." Namítl jsem. Šlo totiž o návrh prezentace, kterou společně máme do Dějin kultury. ,,Aha... dík..." Uculí se a hned prohlíží moje zprávy na Whastappu. V tom mě někdo chytá kolem ramen. ,,Ahoj Arty! Půjdete na táborák příští týden?" Musel jsem skrýt moje rozpaky, nýbrž na mě mluvil Leo Prince. - Přesně ten kluk, kterého jsem před pár okamžiky svlékal pohledem. Byl rty dost blízko mého ucha a já měl na mále s narudlými tvářemi. Jeho pár pramínků dlouhých vlasů se mi položilo na rameno. Ale vzchopil jsem se a svoje rozpaky zakryl pod přátelským úsměvem. Koukl jsem se mu do křišťálových očí a odpověděl: ,,Jo, určitě tam budu." ,,Dona nejde?" Zajímalo ho a pohlédl na mojí kolegyni s vlnitými hnědými vlasy, vždy stažené do nízkého culíku. Dona nebyla příliš hezká. Vždy působila hodně nenápadně a nezajímavě. Nejspíš to bylo tím, že ji vlastní dobrodružství nezajímala ani z poloviny, jako její knihy. ,,Ne, já na to nejsem." Odvětila Leovi a zdálo se, že i ona byla trochu v rozpacích. Je to skoro jako kouzlo. Leo je zkrátka jako víla. ,,No, kdyby sis to rozmyslela, rád vás tam uvidím oba." Usmál se. Zrovna kolem prošla Amanda a nadřazeně se ušklíbla při pohledu na nás dva s Donou. ,,Fuj." Utrousila jedovatě. Amanda byla taky o rok starší a rozhodně chtěla Lea. Byla povrchní a štvalo ji, že si nás looserů vůbec všímá, narozdíl od ní. Leo po ní očkem koukl a pak se podíval zpátky na nás, tím svým laskavým pohledem. ,,Kašlete na ostatní. Jsou zvaní všichni. Nemají právo vám to kazit." Ujistil nás a já se vnitřně rozplyl nad tou hodnou duší, kterou Leo má.
Jde totiž o slavnostní táborák, k zahájení školního roku, který pořádají všichni čtrťáci a každý, ze školy je zvaný. Já bych tam osobně ani nepáchl, páč patřím s Donou mezi naprosté odpadlíky, ale Leo nikdy takové škatulkování mezi studenty neřešil. A přesně proto jsem mu naprosto propadl. Nechápu proč, ale nevnímá mě jako šprta ani jako pako, narozdíl od ostatních. Často mě i brání a tráví s se mnou některé volné přestávky a píšeme si vždycky večer, předtím než jdu spát. Jsem mu za to moc vděčný, protože kromě Dony, nemám žádné přátele. Přesně si pamatuji ten den, kdy jsem ho poznal. V ten moment, jsem věděl, že andělé existují.
Byl to můj první rok na téhle škole. Prosinec, přesně. Už od prvního dne jsem schytával jen samé nadávky, posměšky a bál jsem se často brát mobil do ruky, protože na sociálních stránkách jsem byl každodenním terčem. Dělo se to hlavně kvůli mému vzornému chování a dobrým známkám. Označení "šprt" bylo jako mé druhé jméno a nikdo se se mnou nebavil. Bylo to příšerné a já každý večer probrečel ve sprše. Byl jsem úplně sám.
Osudový převrat se stal, když jsem byl před třídou vyznamenán za dobrovolnou pomoc škole. Věděl jsem, že moje vyznamenání, je obří provokací a hlavně výzvou pro mé šikanisty. Strašně jsem se bál. Přišlo to hned o další přestávce. Bill Tornsten a jeho parta mě s nadávkami vyvlekli ze třídy a zatáhly mě rovnou na záchody v přízemí, kam nikdo moc nechodí.
Bál jsem se dokonce vzdorovat, abych situaci ještě nezhoršil. Drželi mě za obě ruce a táhly mě za kapuci. Chtělo se mi brečet, ale jen bych si tím vykoledoval výbuch posměchu, jako vždy. Když jsme se dostali na toalety, hodili mě na podlahu a zabouchly dveře. Při pádu na kachličky, mi spadly brýle a odlétly kus ode mě. Měl jsem moc velký strach na to, vzít si je.
Jen jsem nešťastně vzhlédl na čtyři silnější, větší a surovější kluky, než jsem já. ,,Tak tys pomáhal škole jo? To seš teda moc hodnej chlapeček." Uchechtl se Tom. Snědý kluk, cikánského původu řekl bych. ,,A cos dělal? Sbíral odpadky?" Uchechtl se David, zrzavý a pihatý kluk s nadváhou. ,,No jo, asi mu doma nedávaj nažrat. To bude tím, že domů včera donesl jedna minus!" Vyjekl pobaveně Bill a všichni se hlasitě rozchechtali. Jen jsem zavřel oči a ztěžka oddechl a během jejich euforie, jsem se natáhl po mých brýlích. Ale jen kousíček od nich, mi na ruku šlápl Tom. ,,Ah!" Pípl jsem bolestně. ,,Dovolili jsme ti snad, aby sis mohl vzít ty brýle zpátky?!" Vyjekl na mě a já jen sklonil hlavu. ,,Tak kurva odpověz!" Křikl a na ruku, mi šlápl silněji. ,,Mmh!" Zajíkl jsem a kouskl se do rty. Zavrtěl jsem hlavou. ,,Ne." Odvětil jsem tiše a doufal, že sundá nohu z mé ruky. ,,Tak se přece hodní kluci nechovaj, ne?" Pousmál se Bill a přistoupil blíž. Koukl jsem opatrně na něj a on se na mě usmíval tím jeho škodolibým úšklebkem. Věděl jsem, že má něco nekalého v plánu.
Vzal moje brýle ze země a mě se zmocnila úzkost. ,,Chceš je?" Zeptal se. Po chvilce váhání jsem kývl, ale bylo mi jasné, že to tak jednoduché nebude. ,,No... hodným klukům se dávají odměny, jen když umí hezky poslouchat...jako psy." Poslední slovo řekl extrémně uspokojivě. Já naopak propadal děsu. ,,Tak zaštěkej, pejsku." Vyzval mě a Tom ze mě s úsměvem sundal nohu. Hned jsem si rukou začal mnout bolavý hřbet ruky a bezradně zíral na Billa, který držel mě černé brýle s velkými obroučkami. ,,No tak...stěkej..." Pobídl mě znovu a ostatní se začali chechtat. ,,Nechceš snad mít rozbitý brýle, nebo jo?" Nadzvedl jedno obočí a chytil brýle tak, aby mohl snadně vykloubit nožičku. ,,Ne! Prosím! Nenič je!" Výpiskl jsem hned. ,,Tak stěkej, čokle!" Zopakoval příkaz přísněji. Jen jsem zamrkal a po chvilce jsem se odhodlal: ,,Haf..." Tom a David hned vyprskli smíchy a mě bylo nehorázně trapně. ,,Nahlas!" Poručil zase Bill. ,,Haf!" Štekl jsem o něco hlasitěji a opět to pobavilo Toma a Davida. Následně jsem musel štěknout ještě asi šestkrát, než byl Bill spokojený. Bylo to celé neskutečně ponižující a mě se chtělo brečet.
,,No vidíš, jak jsi hodnej pejsek..." Usoudil Bill a najednou mu pohled ze mě, odběhl někam za mě, a vypadal zaujatě. ,,Nemáš po tom žízeň?" Zeptal se mě se zákeřným úsměvem. Rozšířili se mi oči, když mi došlo, co tím myslel. Jen jsem stiskl rty a zavrtěl hlavou. ,,Ale, jo..." Odbyl mě pobaveně, chytil mě za límec a táhl po podlaze, až k jedné kabince.
Tom a David už otevíraly dveře a já se začal vzpouzet. ,,Dělej, ty svině!" Křikl Bill a hodil mě na mísu. Následně mě chytil hlavu a tlakem mi ji tlačil do vody. ,,Ne!" Stačil jsem vypísknout, než jsem byl pod hladinou. Za vlasy mě vytáhl hlavu zpátky a já se mohl nadechnout. Byl jsem v šoku a začal jsem se třást. Takhle daleko ještě nezašly. ,,Chutná ti to, čokle?!" Řval mi do ucha David a všichni se smáli. Když mi potopili hlavu podruhé, hlasitě jsem se rozbrečel. ,,Ježíš, ty zase bulíš?" Odfrkl Tom. ,,Se ze všeho hned posere!" Usoudil nespokojeně Bill a kopl mě do zadku. ,,Ah!" Zajíkl jsem bolestně a rozbrečel se ještě víc. ,,P...prosím už dost..." Kuňkl jsem. Očividně jsem všechny svým zoufalým tónem pobavil, protože se začali hlasitě smát na celou místnost.
V tom někdo vešel, všichni ztichli a mě zacpali pusu, abych je vzlyky neprozradil. Jenže to bylo marné. Rázné kroky se lynuly směrem ke kabince a nakonec stál mezi dveřmi nějaký blonďatý kluk s modrýma očima a dlouhými vlasy. Byl o něco starší a jeho pohled byl ledovější, než zamrzlé jezero. ,,Okamžitě všichni vypadněte!" Zakřičel rozzlobeným tónem a všichni kromě mě se rozutekli pryč. Bill ještě stihl pustit moje brýle na zem. ,,Garantujuju vám, že od zítřka si budete hledat novou školu, hajzlové!" Křikl po nich ještě a já jen zíral na svého zachránce s rozšířenýma očima. Neviděl jsem ho moc detailně, potřeboval jsem svoje brýle.
Sklonil hlavu a zvedl moje brýle. Chvilku si je prohlížel a pak se rozešel ke mně se slovy: ,,Zařídím, aby ti koupil nová skla." A podal mi je. Roztřepanou rukou jsem si je převzal a shledal jsem, že jedno sklíčko, je prasklé. Pravděpodobně z pádu. Nasadil jsem si je a koukl zpátky na něj. Uchvátila mě jeho krása. Měl spanilou tvář a jemné rysy v obličeji. Ten kluk si zatím sundával mikinu. Zajímalo mě, proč. On ji pak natáhl přes moje ramena a hlavu a začal mě osušovat. ,,Jsi v pořádku? Bolí tě něco?" Ptal se hned vlídně a mě se do očí draly slzy. Nebylo to kvůli tomu, co se stalo, ale protože na mě byl tak hodný. ,,Neplač. Od teď bude všechno v pořádku." Hlesl konejšivě a pohladil mě po mokrých vlasech. Déle už jsem pláč neudržel. ,,Moc ti děkuju." Vzlykl jsem a utíral si slzy. Jen se pousmál a mile odvětil: ,,Rádo se stalo." A pohladil mě párkrát po ruce. Podíval jsem se mu do očí a věděl jsem, že mi určitě maminka z nebe poslala anděla.

,,Tak fajn. Musim letět. Mějte se." Řekl Leo, když jsem si vybavoval naše první setkání. Jeho paže opustila moje ramena a následně odcházel. Oba jsme zírali se srdíčky v očích po jeho mizící siluetě. ,,Kdybych mohl mít jedo přání...byl by to on se snubním prstýnkem." Řekl jsem zamilovaně. ,,Jo..." Přitakala Dona stejným tónem. ,,Tečou vám sliny. Ať někdo neuklozne." Ozvalo se pichlavě a do ramene mi vrazila Natt, kamarádka Amandy. Za rameno jsem se chytil a jen zamračeně sledovat, jak odchází Leovým směrem. ,,Určitě chceš jít na ten táborák?" Zeptala se Dona nejistě. ,,Jo...určitě." Kývl jsem.