PROMĚNA

Okovy minulosti

Artur

      Dona mi nakonec vážně moc pomohla. Dala mi adresu na Lea Prince i telefon a celkově mi ho blíže popsala. Podle všeho to býval můj anděl strážný, až do té autonedy. Prý se od té doby hodně změnil.
     Následující dny jsem se ho pokoušel najít ve škole a pokusit se s ním promluvit, ale kdykoliv jsem mu byl nablízku, utekl. Byl jako přízrak, který se nedá chytil. Na instagramu jsem často pozoroval jeho fotografie, protože byl skutečně moc hezký a navíc jsem z hypnózy jeho fotek občas mýval nové flashbacky a útržky vzpomínek. Jeden velký flashback jsem měl když jsem mu volal. Uslyšel jsem jeho hlas a vybavil jsem si, jak jsem s ním jel autem, upravil mi košili a pak jsme byli na nějaké párty. Jakmile jsem se ale ozval nazpět a představil se, okamžitě zavěsil a už mi to víckrát nezvedl. Vážně depresivní. Snad jako bych byl nakažený nějakou chorobou.
Opakoval jsem si jeho jméno stále dokola, jako bych měl znovu získat kousek své paměti zpátky. Bylo to jako propojení. Byl jediná věc, která mi vracela vzpomínky. Proč on? To nejsem schopný zjistit, ale je mi jasné, že musel v mém životě něco znamenat.
    Chci zpátky svůj život a taky chci zjistit, proč se mi vyhýbá jako čert kříže, když jsme podle názorů ostatních byli kamarádi. Napadlo, že měl trauma z té autonehody, protže byl u toho. Možná proto narozdíl od reality, v mých vzpomínkách vidím vždy jeho úsměv a sympatického ducha. Teď mi přijde nevyrovnaný a samotářský. Jako by byl zamknutá truhla, kterou nesmí nikdo otevřít.
      Začalo mě deprimovat, když jsem se k němu nedokázal dostat blíž, chtělo to jinou taktiku.
Musel jsem toho kluka za každou cenu zase vidět. A protože se mi cíleně vyhýbal, musel jsem ho najít jinde, než ve škole, kde je příliš velký prostor na útěk.

Leo

    Byl pátek, kolem páté hodiny odpoledne a já se poklidně válel v posteli a četl si knížku, než mě vyrušilo zaťukání na dveře. Za nimi vykoukla Gasova holá hlava se slovy: ,,Leo? máš návštěvu." Houkl a já z toho měl špatný pocit. ,,Kdo to je?" Zajímalo mě. Chvilku bylo ticho a já začal mít špatné tušení. ,,Prý je to důležité." Ozval se znova. Zaklapl jsem knížku a zbystřil jsem. Věděl jsem kdo to je. Od doby co mě Artur neustále volá a nahání po škole, jsem ve střehu, jako schizofrenik. ,,Řekni, že nemám čas!" Odvětil jsem rozpačitě. Zase bylo ticho a já se ostražitě koukl na pootevřené dveře mého pokoje. Stiskl jsem pevně vazbu, když jsem slyšel kroky, mířící ke mě. Škvírou naštěstí vykoukla Gustavova hlava se shovývavím pohledem. ,,Leo..." Začal klidně. ,,Já chci, abys už před tím pčestal utíkat. Strach a výčitky tě před ničím neochrání." Hlesl a koukal na mě dost mateřsky. ,,Myslím, že když se tomu postavíš...všechno se vyřeší." Usoudil a než jsem stihl něco namítnou, pootevřené dveře, otevřel úplně a za ním se zjevil Artur. Zalapal jsem po dechu a vytřeštil oči. ,,Gasi, co to děláš?!" Vypískl jsem a vstal chvatně z postele. Cítil jsem se, jako by mě Artur přišel zabít. ,,Je to pro tvoje dobro." Odvětil jen a navedl Artura do pokoje a bral ze zámku klíč. ,,Ne! Gasi, počkej!" Vyhrkl jsem zděšeně a on jen se soucitným pohledem zavřel a zamkl dveře. Stuhl jsem a upřel frustrovaně pohled na Artura. Byl jsem v pasti.

Artur

Vypadal vyděšeně a nerózně. ,,Proč se mě tak bojíš? Udělal jsem ti někdy něco?" Napadlo mě, i když mi to přišlo směšné, když jsem ještě před rokem vypadal jako chrt. Těžko bych mohl někomu ublížit. ,,Nebojím se tě." Oponoval a asnažil se znít sebejistě, ale já poznal tu nervozitu. ,,Tak proč se mi pořád vyhýbáš? Prý jsme byli kamarádi." On jen sklonil pohled a vypadal provinile ,,Přoč jsi tady?" Vypadlo z něj. Chvilku jsem nic neříkal a jen přistoupil blíž. Tím jsem ho znejistil ještě víc. ,,Protože si nic nepamatuju. Nevím kdo jsem a nepamatuju si na nic, co se mého života týče." Začal jsem. ,,Ale z nějakého důvodu, se mi vzpomínky vrací, díky tobě. Tvoje jmého, tvoje tvář, tvůj hlas...pokaždé jsem si na něco vzpomněl." Upřesnil jsem. Pozorně mi hleděl do očí a pak se nevrle opřel o stůl za svými zády. ,,A co po mě chceš?" Zeptal se. ,,Chci, abys mi převyprávěl ten večer, kdy se stala ta nehoda. Jsem si jistý, že ty víš něco víc, než ostatní." Odpověděl jsem a on se na mě ostražitě podíval. Pak si prohrábl vlasy a koukl do země. ,,Je mi líto...nemůžu ti pomoct." Řekl jen. Jeho odpověď mě vůbec nepotěšila. ,,Stalo se mezi námi něco? Mám pocit, že mě snad nenávidíš a chceš, abych si tímhle procházel." Usoudil jsem a vyčítavě na něj koukl, kdežto on vypadal zaskočeně. ,,Víš jaké to je, když se mám každý den vracet domů, kde mi to připadá, jako bych byl v cizím domě? Jaké to je, když je pro mě můj vlastní otec, jako cizí člověk? A víš jaké je, se probudit a neznát ani své jméno?" Ptal jsem se ho a on na mě upjatě zíral. ,,Zapoměl jsem, kdo jsem a...ty jsi teď asi to jediné, co mi může pomoct. Alespoň částečně." Hlesl jsem pevně a on vypadal strašně úzkostlivě. Jako by ho něco dusilo. ,,Vždyť tak jsi to chtěl..." Řekl tiše pak. Udiveně jsem se zamračil. ,,Nesnášel ses. Řekl si, že si se mnou připadáš jako někdo jiný a chtěl si, aby to trvalo napořád." Dodal a mě se rozšířily oči, protože se mi ten okamžik zobrazil přímo před očina. Vzpomněl jsem si, jak mi slabě foukl na čelo a políbil mě na něj. Škubl jsem s sebou a musel jsem se opřít rukou o skříň, kvůli menší závrati. ,,Je ti něco?" Zeptal se znepokojeně a o krok přistoupil. ,,Musíš to vzít zpátky!" Vyhrkl jsem hned. ,,Co?" Nechápal. ,,To...to kouzlo!" Rozhodli jsem zmateně rukama. ,,Jaké?" Rozhodl zmateně ruce. ,,P...právě jsem si vzpomněl, jak jsi mi foukl na čelo a políbil mě na něj." Zněl jsem asi jako blázen a Leo se tak na mě i díval. ,,Jaký kouzlo? To jsem udělal jen tak! Snad si nemyslíš, že tvou autonehodu zapříčinila magie!" Spustil hned sarkasticky. ,,Samozřejmě že ne..." Odvětil jsem jen a zavřel oči. ,,ale něco jsi udělal. S se mnou. Řekni mi, co bylo před tím polibku na čelo." Vyzval jsem ho. ,,Seděl jsi mi na klíně a neměl jsi tričko. Co se stalo?" Naléhal jsem a on o krok couvl s nejistým pohledem. ,,Žádám tě o pomoc! Prosím řekni mi to!" Zvýšil jsem hlas a nasadil zoufalý pohled. ,,Ne!" Vykřikl najednou frustrovaně a zakryl si tvář rukama. Dýchal zrychleně a asi bojoval s pláčem. ,,Já nemůžu." Zamumlal přes ruce. Skroušeně jsem se na něj díval a nevěděl, co dál říct. ,,Proč ne?" Zeptal jsem se jen tiše. Sundal ruce z obličeje a zdrceně koukl na mě. Pak jen vzdechl moje jméno a vykročil mi vstříc. Pevně mě obejmul kolem krku a mě se zmocnil další sled vzpomínek.
    Líbali jsme se a pak jsme se i osahávali. Pamatuji si, že to bylo celé moc příjemné, ale nenašel jsem v tom žádnou návaznost.
,,My...my jsme se ten večer líbali..." Řekl jsem nahlas a on se ode mě po chvilce odtáhl s úzkostlivým pohledem. ,,To je přece hloupost. My dva jsme byli jen kamarádi." Řekl. ,,Lžeš. Teď jsem si na to vzpomněl." Namítl jsem nevrle a už mě jeho zapírání a nespolupráce začala rozčilovat. On jen zoufale oddechl a odešel k oknu. Stoupl si ke mně zády se slovy: ,,Chci, abys odešel." ,,Co takhle prvně trochu vysvětlení?" Opáčil jsem a přistoupil k němu, ale on se hned přesunul k jeho posteli, jako bych do něj měl bodnout nůž. ,,To nejde." Odvětil jen vážně. Chytil jsem ho prudce za ramena a dopáleně na něj zpustil: ,,Chápeš vůbec jak je to pro mě důležité?! Copak jsi nevnímal, když jsem ti říkal, jak to teď mám s rodinou a se svým životem?!" Utrápeně na mě hleděl a chvíli bylo ticho. ,,Ublížil jsem ti..." Zašeptal a oči se mu začaly plnit slzami. ,,ta autonehoda je moje vina." Slzy mu stekly po tvářích a já rozšířil oči v překvapení. ,,Je mi to strašně líto." Zašeptal úpěnlivě a já pustil jeho ruce. ,,A...jak přesně se to stalo?" Zeptal jsem se pak. ,,Arture...tohle po mě prosim tě nechtěj!" Zaprosil a setřel si slzy. ,,Prosím tě, Leo." Požádal jsem ho a podíval se mu vážně do očí. Leo ale odmítavě vrtěl hlavou