PROMĚNA

O rok později

Leo

    ,,Můžu?" Zeptal se mě někdo. Otočil jsem pohled od sklenice alkoholu a uviděl muže, asi čtyřicetiletého. Měl oblek a na prstu pravé ruky obtisk snubáku. Chtěl si ke mě přisednout. ,,Ne." Odbyl jsem ho prostě a otočil se zpátky. ,,Co ti je zlatíčko?" Optal se pobaveně a sedl si stejně. Jen jsem protočil oči a podepřel si hlavu loktem. Chtěl jsem ho prostě ignoroval, ale on to zkoušel dál. ,,Jsem na tebe moc starej, nebo co?" ,,Vypadni." Štekl jsem jedovatě. ,,Nejseš ty trochu drzej, spratku?" Obořil se na mě nevrle. Prudce jsem se na něj otočil a spustil: ,,Poslouchej ty seschlá píčo! Jestli nemáš už úplně zvadlej mozek, tak zkus pochopit, že já s tebou píchat nebudu! Tak mi dej kurva pokoj a tahni za manželkou domů!" Všichni v baru soustředili pozornost na nás a ten muž nakonec poníženě odešel. Já se nakrkle posadil zpátky ke stolu a lidi kolem se zase začali bavit. ,,Leo... nechceš jít už domů?" Zeptal se mě šetrně barman. Byl to můj dlouholetý kamarád a vlastník gay baru, který rád navštěvuji. ,,Víš co chci, Berry?" Odpověděl jsem na otázku otázkou a začal si prohrávat s prázdnou sklenicí. ,,Ne, už ti nenaleju." Odmítl. Jen jsem si povzdechl a sklenici odložil. ,,Kde je ten starej Leo, co se rád baví s klukama a rád se směje?" Nadnesl a koukl vážně na mě. ,,Berry přestaň se chovat jako moje máma a kurva nalej mi ještě jednu." Vydechl jsem. ,,Leo to nejsem jen já. Všichni se o tebe bojíme. A navíc máš naprosto debilní vopici." Koukl jsem na barmana černošského původu a jen zamračeně sledoval jeho mateřský pohled. ,,Už se tím přestaň trápit. Dobře víš, že to byla nehoda." Řekl konejšivě. Jen jsem stiskl rty, hodil mu dvě stovky na pult a řekl: ,,Hovno." Následně jsem odešel z baru pryč.

Bloumal jsem tmou napříč města s kapucí na hlavě a přemítal si, co řekl Berry. ,,Nehoda..." Utrousil jsem chladně. Kravina...byla to moje vina. To já mu ublížil. Kdyby se ode mě nerozutekl přes tu blbou silnici, nic by se nestalo. Už je to rok a on pořád leží v kómatu. Doktoři řekli, že se už asi nikdy neprobudí. Každý den si to vyčítám. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem ho držel celého od krve, než přijela záchranka. Následně přišli jeho rodiče a já se cítil jako zrůda. Tohle jsem mu udělal já. To, že to není moje vina, jsem slyšel už snad milionkrát, ale já vím, že je to blbost.
   Od té doby jsem se uzavřel do sebe a každý den se modlím, aby se probudil.

Artur

Bylo zvláštní, jak těžko mi šly otevřít oči. Ale nakonec se mi to podařilo. Bylo šero a já uviděl matně bílý strop. A slyšel jsem pípání, jakoby nějakého stroje. Bylo to podobné jako pípání přepášek v obchodě. ,,On je vzhůru!" Zaslechl jsem něčí hlas. ,,Zavolejte rychle jeho otce!" Nechápal jsem absolutně, co se děje. Ani jsem nevěděl, kde to jsem. Následně se rozsvítilo světlo a přišla ke mně nějaká slečna v bílém úboru. Měla světle hnědé oči a vlasy, stažené do copu. ,,Dobrý den, jste v nemocnici. Můžete mi říct, jak se jmenujete?" Ptala se mě hned. ,,V...nemocnici?" Zopakoval jsem chraplavým hlasem a chtěl se posadit. ,,Ne, ještě ležte." Zarazila mě a já se zamyslel nad její otázkou. ,,Kdo... jsem?" ,,Ano, můžete mi odpovědět?" Ptala se dál. Snažil jsem si vzpomenout, ale moje identita, mi vůbec nenaskakovala. Po asi minutě snažení mi začaly téct slzy. ,,Kdo jsem?" Hlesl jsem zoufale. ,,Proč jsem v nemocnici? Co se děje?" V tom přišel do dveří nějaký muž, zřejmě doktor. ,,Jste Artur Egal. Je vám 17 let a právě jste se probudil z ročního kómatu." Zvolal najednou. Přistoupil blíž a pozorně si mě prohlídl. ,,Dočasná ztráta paměti, je zcela běžná, pane Egale. Ale nemusíte mít starosti. Po čase se vám vrátí." Ujistil mě a já byl stále zmatený. ,,Za chvíli vám přijedou rodiče." Dodala sestra. Koukl jsem na ni a zamračil se. ,,Děje se něco?" Nechápala. ,,Kdo...jsou moji rodiče?" Chtěl jsem vědět. ,,Nepamatuju si rodiče!" Hlesl jsem šokovaně a pohlédl na strop. Začal jsem zrychleně dýchat a cítil jsem náběh paniky. ,,Nic si nepamatuju!" Vyjekl jsem. ,,Jen klid! Vzpomenete si! Jen tomu musíte dát čas." Upozorňoval mě. ,,Čas..." Zopakoval jsem tiše. ,,Jak...jak vlastně vypadám?" Zajímalo mě. ,,Doneseme vám zrcadlo." Kývl na sestru a ta v zápětí odešla. ,,Chtěl by jste zatím něco k pití?" Nabídl mi doktor. Jen jsem kývl a doktor mi padal ze stolku kelímek pravděpodobně s vodou. Podal mi ho a já se napil. Měl jsem vážně žízeň a vypil jsem ho celý. ,,Jak...jak jsem se vlastně dostal do kómatu?" Zeptal jsem se pak. ,,Autonehoda." Odvětil prostě. ,,Aha..." Hlesl jsem.
....

,,Ne...vůbec se nepoznávám." Usoudil jsem, když jsem v zrcadle viděl svůj odraz. Nechci působit narcisticky, ale jsem skutečně pěkný kluk. Měl jsem dlouhé řasy, charismatický pohled, pěkně tvarované rty, velká ramena a mužské ruce, na kterých jsem měl vystouplé žíly na předloktích. Chlapec se ve mě hledal už jen těžko.
Co mě ale děsilo, byl fakt, že se vůbec nepoznávám. Přejel jsem si rukou po bradě a pořád si detailně prohlížel svůj obličej. ,,Musím dodat, že během roku v kómatu vám také započala převratná změna v závislosti na pubertě. Vyrostl jste o třicet šest centimetrů a celkově jste velmi zmužněl. Možná proto je těžké se poznat." Řekl doktor a já na něj zaujatě koukl. ,,O kolik, že jsem vyrostl?" Zeptal jsem se. ,,Třicet šest centimetrů." Nadzvedl jsem obočí. ,,To je dost. Nemáte někde mou fotku, když mě přivezli do nemocnice?" Napadlo mě. ,,Máme, ale ty bych vám nedoporučoval. Jsou na nich snímané vaše zranění po autonehodě. Není to hezký pohled." Konstatoval doktor. Chápavě jsem kývl hlavou a zvědavě nadzvedl ofinu nad čelo. Konečně jsem viděl první známky nehody. Na čele jsem měl jizvu. Táhla se pak dál po hlavě, ale přes vlasy nešla vidět. ,,Měl jsem hodně zranění?" Zeptal jsem se. ,,Pokud vás zajímají jizvy, tak máte přesně tři. Jednu na čele, druhou na předloktí levé ruky a pak na zádech. ,,Jsou velké?" Zeptal jsem se znepokojeně. ,,Kromě té na zádech, to není tak zlé." Jen jsem stiskl rty a odložil zrcadlo. Zavřel jsem oči a promnul si čelo. ,,Artur..." Špitl jsem. ,,Pořád si opakujete svoje jméno." Usoudil doktor pozoruhodně. ,,Ano... pořád mi zní jako cizí." Odvětil jsem. ,,Arture!" Vyjekl nějaký pán ve dveřích a měl slzy v očích. ,,Bože můj!" Vzdechl, kvapně se rozešl a zavěsil se mi kolem krku. Pohlédl jsem na doktora a ústy jsem naznačil: ,,Táta?" On jen kývl. Objal jsem ho tedy nazpátek, ale rmoutilo mě, že to pro mě bylo, jako bych ho viděl poprvé v životě. Táta brečel a říkal, jak je šťastný a jak mě má rád, ale ho vůbec nepoznával. ,,Jak je ti?" Ptala pak a pohladila mě po hlavě, když mi dal trochu prostoru. Jen jsem ho chytil za rameno a smutně zavřel oči. ,,Co se děje?" Ptal se mě táta. ,,Je mi to líto, ale... já si tě nepamatuju." Odvětil jsem. ,,A kde je máma?" Napadlo mě, i když si ji taky nepamatuju. ,,Cože?" Řekl táta celkem šokovaně. ,,Váš syn má dočasnou ztrátu paměti. Ale nemusíte mít obavy. Motorické funkce jsou stabilní. Za nějaký čas by se mu paměť měla vrátit."

Leo

Když jsem se druhé ráno vzbudil, pěkně mě bolela hlava. Měl jsem kocovinu ze včerejšího pití alkoholu. Jen jsem se převalil na bok a chytil se za čelo. ,,Do hajzlu..." Zavrčel jsem a byl jsem nucen vstát a vzít si prášek. Ale jen co jsem vylezl z postele, zakopl jsem o mrtvolu. ,,Kurva!" Sykl jsem, když jsem se sbíral ze země. ,,Hele, když už tady přespáváš zadarmo tak se aspoň válej tak, abych se nemusel zabít, když jdu po zemi, idote!" Křikl jsem na ten ležící pytel sraček, což byl můj spolubydlící. ,,Vyhul mi! Ty na zemi nespíš, tak si nestěžuj!" Prskl a ležel dál. Jen jsem vydechl a pokračoval do kuchyně. Spolubydlící se jmenuje Gustav a přebývá v mém bytě nelegálně. Ale jsme kámoši od základky, takže s tím nemám moc problém a navíc mu to za jednu malou laskavost dlužím.
   Z kuchyně jsem si vzal prášky a zamířil do koupelny. Když jsem uviděl svůj obličej, nejraději bych zhasnul, ale musel jsem to přetrpět. Kruhy pod očima, rozcuchané mastné vlasy, mrtvý pohled... ,,No jo... kocovina nesluší nikomu." Pokrčil jsem rameny a spolk prášek. Následně jsem si vyčistil zuby a pak šel do sprchy. Když jsem vylezl z koupelny, celý čistý a voňavý, šel jsem dělat snídani. Bylo líný nedělní odpoledne a já měl chuť na pořádný sandwich a velkou dávku nicnedělání.
   Když jsem si konečně sedl k televizi se svou snídaní, při hledání vhodného programu v televizi se mi Gustav přinesl mobil se slovy: ,,Debile! Nemůžeš si to vzít s sebou? Vzbudilo mě to!" Někdo mi totiž volal, tak jsem to zvedl a Gustav naštvaně odcházel.
,,Halo?" Ozval jsem se. ,,Ahoj, Leo. Tady Dona." Odvětila mi kamarádka Artura, se kterou se občas bavím. ,,Ahoj, co potřebuješ?" Zeptal jsem se hned. ,,Jen jsem ti chtěla něco říct." Začala a zněla vážně a já byl zvědavý. ,,Artur se probudil. Včera večer." Řekla a mě vypadl mobil z ruky.