PROMĚNA

Klíč k minulosti

Artur

,,Tak co? Poznáváš něco?" Zeptala se s nadějí táta, když mě přivezl domů. ,,Ne, zatím vůbec nic." Odvětil jsem, když jsem procházel chodbou do obýváku. ,,Ale líbí se mi tu." Pousmál jsem se. ,,Možná si na něco vzpomeneš, ve svém pokoji." Napadlo ho a já ho následoval do určeného místa. Prošli jsme chotbou a zahli v levo k malým dřevěným dveřím. Táta je otevřel a já uviděl malý celkem útulný pokoj s postelí a psacím stolem u okna. Zaujaly mě tři malé knihovny plné knih. ,,To všechno jsem přečetl?" Zeptal jsem se a k jedné knihovně přistoupil. ,,Haha, ale ne..." Mávl rukou a pousmál se. ,,Když ti bylo dvanáct, rozhodli jsme se, že ti koupíme čtečku, protože knížky byly drahé. Obzvláště, když jsi četl jednu denně." Dodal. Trochu mě to zarazilo. Musel jsem už přečíst nejméně pět set knih. ,,To jsem byl dobrej biblofill." Plácl jsem. ,,No... pamatuješ tuhle?" Zeptal se táta a vytáhl nějakou starou knížku o biologii. ,,Jako malý jsi ji zbožňoval." Usmál se. Jen jsem pohlédl na vazbu a uchechtl se. ,,Teď už chápu, proč jsi říkal, že mě ve škole měli za podivína." Usoudil jsem a oni se trochu zarazili. ,,Už se ti nelíbí? Díky ní sis zamiloval biologii." Poznamenal. ,,Víš... vlastně se mi ta představa neustálého čtení a učení dost hnusí. Vážně mě to tolik bavilo?" Chtěl jsem vědět. V prvním okamžiku byl jako zaseklý. ,,No jo... mám i tvé diplomové práce a ocenění v soutěžích. Třeba za laboratorní práce." Začal pak. ,,Chceš se podívat?" Napadlo ho. Chvilku jsem mlčel. ,,Nemáte nějaké moje fotky? Pořád mám pocit, že tě znám dva dny a pořád nevím, kdo jsem byl." Řekl jsem. Táta působil dost sklesle, když jsem mu řekl, že je pro mě stále prakticky cizí. ,,To je dobrý nápad. Podíváme na naše fotky. Třeba se ti něco vybaví." Prohlásil táta a bylo vidět, že zakrývá sklamání. V tom mě něco napadlo. ,,A..." Začal jsem a on se na mě pozorně podíval. ,,...kde je vlastně máma?" Zeptal jsem si, když mi došlo, že jsem ji ještě neviděl a on o ní zatím neřekl ani slovo. Místo odpovědi, se táta během chvilky rozbrečel. ,,Víš...maminka umřela, když ti byly čtyři roky." Řekl pak mezi vzlyky a utíral si slzy. I navzdory tomu, že si to nemůžu vybavit, mě to zasáhlo. ,,Aha..." Hlesl jsem sklesle a sklonil pohled. ,,Měla rakovinu a po dlouhém boji s ní, nakonec zemřela." Objasnil a zcela se uklidnil.

...

,,Fuj..." Ušklíbl jsem se na fotku, která byla pořízena před rokem. ,,Chceš říct, že taková vyzáblina, jsem byl já?" Nechápal jsem při pohledu na rok starou fotografii. ,,Vypadám tam jako glum." Dodal jsem. ,,Jo, pořád je to dost nezvyk. Hrozně ses za ten rok změnil." Řekl táta, když jsme seděli v obýváku na zemi a prohlíželi si rodinné fotky. ,,Teď je z tebe pěknej kluk." Usmál se. ,,Díky." Uculil jsem se. ,,Když už o tom mluvíme...vybavilo se ti z toho alespoň něco?" Zeptala se a poukázala na hromadu fotek. Jen jsem zavrtěl smutně hlavou. ,,Připadám si, jako bych tomu klukovi ukradl život." Hlesl jsem a fotku s mou podobiznou před rokem jsem položil před sebe na zem. ,,Mě to hrozně mrzí, Arture." Řekl konejšivě. ,,Jak se ta nehoda vlastně stala?" Zajímalo mě. ,,No tys... přecházel silnici a...srazilo tě auto." Řekl. ,,Můžeš to popsat podrobněji? Třeba se mi něco vybaví." Požádal jsem ho. On kývl a nadechl se na pokračování: ,,Měl jsi kamaráda a s ním si jel na táborák. Když tě odvezl zpátky domů a tys přecházel silnici od jeho auta, stala se ta nehoda." Vysvětlila. ,,Jak se jmenoval ten kamarád?" Chtěl jsem vědět?" ,,Leonard Princ. Ale vždycky jsi mu říkal jen Leo." Najednou se mi začernilo před očima a vybavil se mi malinký útržek z minulosti. Viděl jsem toho kamaráda, ale jakoby měl rozmazaný obličej a volal na mě. A pak jsem viděl jen jedoucí auto směrem ke mně.
   Najednou jsem cukl celým tělem a měl jsem závrať. ,,Ah!" Vyjekl jsem a táta ke mně hned přispěchala a chytila mě za ramena. ,,Co je? Co se stalo, Arture?"

Leo

    Ráno jsem měl obří dilema. Dona říkala, že se má Artur příští týden vrátit do školy. Počínaje dnešním pondělkem, dnes by měl být přítomen ve školních prostorech. Mé dilema spočívá v rozhodnutí, jestli půjdu do školy nebo ne. Já totiž nechci, aby mě Leo viděl. Dona mi řekla, že si vůbec nic nepamatuje a dokonce ani na sebe. Prý se to má zlepšit, ale i tak doufám, že si nevzpomene na nic, co se mě, týče. Můj záměr je prostý, i když možná dost sobecký. - Za žádnou cenu nechci, aby si vzpomněl na to, co se mezi námi stalo před tou autonehodou. Určitě by mě nenáviděl a já si myslím, že bude nejlepší, když pro něj budu už napořád nebo nikdo.
   Při mém zamýšleném pohledu z okna se mi kolem ramen zavěsil Gustav a zkusil se stejně soustředěně zadívat do dáli, jako já. ,,Kam čučíš? Já žádnýho svalnatýho kulturisty v protějším okně nevidím." Namítl ironicky a já pobaveně zavrtěl hlavou. ,,Idiote." Špitl jsem s úsměvem. ,,Jen přemýšlím." Upřesnil jsem. ,,Jestli přemýšlíš nad dalším pobytem doma, raději se na to vyser. Tvoje absence je už tak vysoká, že tě doplňovací zkoušky určitě neminou." Usoudil sarkasticky a poplácal mě po rameni. ,,Jak to sakra víš?!" Vyjekl jsem nechápavě na holohlavého kluka s orlím nosem a kruhy pod očima. ,,Hele kocourku, jsi doma skoro tak často, jako já a to jsem momentálně bez zaměstnání, takže to tak těžký na odhad není." Pokrčil rameny a já se jen poraženě ušklíbl. ,,Bojím se, že ho potkám." Přiznal jsem a koukl zpátky z okna. ,,Myslím, že by ses mu neměl vyhýbat." Řekl Gustav a stáhl mi z ruky mi vzal hřeben a začal mě česat. Zvykl jsem si, že se o mě vždycky staral jako o mladšího bratra. Vlastně bych řekl, že spíš jako o mladší sestru.
,,Právě naopak bys s ním měl promluvit a o všem mu říct." Navrhl a pohladil mě po rozčesaných vlasech. Jen jsem se na něj otočil s podrážděným výrazem. ,,A říct mu o čem? O tom jak jsem ho ojel a ublížil mu, díky čemuž se stala ta nehoda a on strávil rok v kómatu?" Zeptal jsem se ostrým tónem. ,,Jestli se nepřestaneš pořád obviňovat a budeš se před tím vším a Arturem jen schovávat, zabije tě to. V tom mi věř." Řekl Gustav s vážným pohledem. ,,Teď padej do školy. Na stole máš svačinu." Nařídil mi a já se jen nesouhlasně zamračil. ,,Vám všem se to kecá, co!? Ale fakt by mě zajímalo, co by jste dělali na mým místě!" Řekl jsem nepříjemně a odešel.