Lžu. Jediná věc v níž jsem dobrá. Z části jsem až přespříliž přecitlivělá a mé druhéjá je pusté jako ledovcová pláň. Žádný cit, žal, radost, pýcha, stud. Nic. Nic než jen věčný chlad. Pusto a prázdno.
Jak by vůbec někdo směl milovat tak pochybnou a rozpolcenou existenci, jíž jsem se stala? Slovo žít pro mne nezná význam. Pohrdám jím a přesto po něm toužím.
Ležím v chladné agónii noci. Ačkoli jsem přikryta teplou peřinou, mrznu. To proto, že i mé srdce je chladné. Chladné jako led. Bez jediné kapky žáru, po němž bezmezně lačním. Touha po lásce je až k smíchu ironická.
Pascale! Pascale! Křičím už ze spánku. Paskale! Někdo mi bere mou rybičku, to ona je můj život.
Pascale... Vzdychám úlevou, když vzhlédnu k nočnímu stolku a sahám pro své černé dioptrické brýle, abych se mohla konečně přesvědčit, že si Pascal poklidně plave v akváriu na mém psacím stole.
Pascale, nebudeš věřit, co se mi zdálo.
