Pršelo a uschlé větvičky javoru škrábaly o vykýřové okno mého pokoje. Vál silný vítr a na chodníku a na silnici tvořil malé výřící hloučky poletující všude kolem.
Gabriello! Ozval se hlas mé milované matky. Ach, Abygail Northwoodová, moje nechápající matka. Gabriello! Nebudu to opakovat. Pojď dolů na snídani a mazrj do školy. Jeden by řekl, že v devatenácti jsem na školu až příliš stará. Sakra, tohle není podělaná Amerika ani zasraná Evropa. Malej ostrovní stát někde v nitru ničeho. Říkejme mu Zapadákov, ale jeho zeměpisné jméno je Tristan da Cunha a leží v pomyslné deltě mezi Afrikou, Jižní Amerikou a Antarktidou, někde uprostřed Atlantiku.
Billy, můj starší brácha, už sedí u stolu a láduje se smaženými vejci se slaninou a k tomu přikusuje bílý chléb. Pach spálené slaniny se táhne po celém domě.
Červené triko s dlouhým rukávem, který si stahuju až ke konečkům prstů, už skoro praská ve švech. Černé tílko je už sice vybledlé praním, ale i tak ho mám ráda. Pořád musím myslet na ten sen. Musím Pascala po snídani zkontrolovat. Jsem už paranoidní, takže to ranní posezení s klidem vynechám a raději se pořádně napiju kávy. Pomalu jsem se odploužila z domu a snad ještě pomaleji si to rázovala směrem ke škole. Jinak pěti až desetiminutová cesta se nečekaně prodloužila na minut dvacet. Peklo, které mělo nastat pro dalších zhruba osm hodin mne skoro mučilo k smrti. Nepochopený strach o Pascala, touha zmizet z povrchu zemského, to vše se ve mě hromadilo a v krku mi uvízlo přiškrcené zajíknutí. Všichni ve třídě se na mě vyděšeně podívali, ale hned se zase začali věnovat svým činnostem. To byla obvyklá reakce. Obvyklá reakce na moji přítomnost. Na přítomnost podivína.
To jsem ovšem ještě netušila, že mě hodlá vyvolat užitelka. Bože, co je vůbec za hodinu? Šmátrala jsem po rozvrhu. Kdybych jen tušila co je vůbec za den. Dějiny. Sakra. Tak mi prosím, slečno Northwoodová vysvětlete, kdy byly objeveny první zmínky o jeskynních malbách. Co? Jeskynní malby? No, řekla bycj, že asi někdy kolem eneolitu, jelikož homo sapiens byl předposledním článkem evoluce, ale zároveň to nebyl první tvor, který ke komunikaci používal i malby. Byla jsem úplně mimo. Bylo to dobře? Nebo špatně? Všichni jen mlčeli a zírali na mne. Snad proto, že to byla nejdelší věra, kterou ode mě kdy slyšeli. Samozřejmě, že jsem se už nikdy nedozvěděla, zda byla má odpověď správně. Ona mluví? Zaznělo odněkud překvapeně.
Nemám ráda tohle maloměsto. Maloměsto plné do sebe zahleděných jedinců, které ani nenapadne úvaha nad spirituálním smyslem bytí. Jak já tan svět nesnášela a zároveň i milovala. Je to tragická realita subtragické formy mého žití.
Pršelo a mé vlasy smáčel studený déšť. Kapky ledové vody mi stékala na záda, kde se mi pomalu tvořila husí kůže. Stejně tak jsem se cítila, jako oškubané kuře, které ztratilo důvod žít a jen pluje po toku dní předešlých, současných a také budoucích. Jak smutné očekávání, byla touha zažít něco velkého. Něco jiného. Ale chtěla jsem to vůbec? Toužila jsem po něčem lepším? Netoužila jsem třeba naopak po utrpení a bolesti? Kdo zná odpovědi na ty otázky. Nevím, možná nikdo. A možná, že je to tak dobře. Nač toužit po něčem, co neexistuje. Po něčem, co se nedá vynutit.
Později toho dne jsem si uvědomovala, že ačkoli mé touhy byly silné, touha zemřít, touha žít, touha být šťastná nebo jen malinko šťastnější, já tak silná nebyla. Nechtěla jsem být. Nevěděla jsem jak. Ironií toho všeho byl rozpor mezi tím, co jsem chtěla a nechtěla. Jediné, co jsem s jistotou věděla, bylo to, že jsem si nebyla jistá už vůbec ničím. Pascal mi rozuměl, alespoň jsem předstírala, že tomu tak je. Když jsem ležela ve své pisteli na květinovém přehozu, stejně jako už nesčetněkrát, snažila jsem se telepaticky komunikovat s mou zlatou rybičkou.
