Ačkoli vše dopadlo, jak dopadlo, vír mých myšlenek byl k nezastavení. Bylo pozdní odpoledne, jeden z těch teplejších říjnových dnů. Slunce se snažilo prodrat šedým nebem a chtělo obdarovat poslední kvítky svým teplem. Příjemných třináct stupňů
a já seděla na zápraží, na houpačce přikrytá dekou hned vedle Coopra a listovala jsem učebnicí biologie. Snažila jsem se vymyslet nějaký projekt, jenže jsem měla v hlavě duto jako v sudu. A to jen kvůli Cooprovi. Koukal na mě jako na zbožný obrázek. A to se pak jeden těžko soustředí na kvákající žáby a sluneční energie. Kvak. Kvak.
Ta ryba je hezká. Jo, bez tebe bych to nevěděla. Díky, jmenuje se Pascal. Ale na něm žádný pokusy nebudou. Zkus si vymyslet nějakou jinou zábavu. To snad není pravda, on mi chce vykuchat a vypreparovat Pascala?
Promiň, Gio... Neboj, tý ryby se ani nedotknu, jen mě prostě vůbec nic nenapadá. Jen vtipkuju. No to doufám.
Asi bych vraždila, kdyby mi někdo Pascala zabil. Každopádně bych rozhodně nebyla milá.
