Moji nevlastní bratři mafiáni

Sirotčinec

Z pohledu Anny:

Už jsem v sirotčinci přes tři měsíce. Celý den mám jasný řád - vstát, provést ranní hygienu, jít do školy, cestou ze školy jít co nejdelší cestou a pak teprve jít do sirotčince, tam tak, aby mě nikdo nezpozoroval projít nahoru do svého pokoje a učit se. Teď jsou prázdniny. Proto jsem celý den na louce. Do sirotčince jdu pouze na oběd a potom na večeři a spánek.

Nesnáším to tu, vždycky se tu najdou lidi, kteří se se mnou buď pokoušejí mluvit, jako bychom byli nejlepší kamarádi, a nebo lidi, kteří si ze mně utahují. 

Vždycky jsem byla spíše uzavřený člověk, vlastně to byla Barunka, která mi zvedla sebevědomí natolik, abych se vůbec začala s někým bavit. Přesto jsem měla jenom 5 nejlepších kamarádek a ty všechny jsem od sebe odstrčila poté co jsem Barborku ztratila. Prostě jsem přestala mluvit nebo když už se ze mě hodně pokoušeli vyloudit nějaké slovo, prostě jsem na ně něco zařvala a odešla jsem. Většinou jsem jim řekla něco tak špatného, že bych si ani já neodpustila. A to odpouštím velice snadno. Je mi to líto, ale myslím si, že jim bude beze mně lépe.

Často se teď řežu. Nedokáži s tím přestat. Bydlím na pokoji se Sophií, Lenkou a Terezou. Všechny jsou stejně staré, jak já a jsou nejlepšími kamarádkami. Nesnáší mně. Pokaždé najdou něco, s čím mi vrhnou slzy do tváře. Nejčastěji se to týká Barunky, i když nevím, jak získali některé informace. Buď nějak prolomili můj zámek v deníku,  nebo mluvím ze spaní - nevím, co je horší. 

Stýská se mi také po Barunce. Nemohu na ni přestat myslet. Všechny vzpomínky fungují jako diktafon, který hlásá - Zabila jsi ji. Tvou jedinou sestru. Jsi vrah. Proč jsi ještě tady? Měla by jsi teď hořet v pekle. 

Jenom díky mé slabosti, ještě nejsem mrtvá. 

--------------------------------------------------------------------------------------------

Z pohledu Sama Krále:

Vstupuji do sirotčince a povídám si s milou paní. Řeknu jí své jméno a jméno Aničky. Ona se mě chvilku ptá, jak ji znám a proč jsem přišel až teď. Potom mě vede k ní do pokoje. Jsou tam tři dívky. Myslí si, že si jednu z nich chci adoptovat, tak se se mnou začaly bavit. Všechny jsou moc nalíčené, chodí v příliš odhalujícím oblečení a jejich mluva je naprosto nevhodná. Doufám, že Aničku nezměnili. Viděl jsem ji párkrát naživo a nebyla jako oni. Byla upravená, mluvila s úctou, dokonce pomohla staré paní donést domů nákup a pustila staříka si sednout ve vlaku. 

Potom přišla. Když spatřila, že si povídám s ostatními omluví se a odchází. V ruce držela knížku. Chtěl jsem ji dohnat a říct jí, že jsem tady pro ni, ale už jsem ji nenašel. 

Jdu ještě do několika dalších pokojů, ale tam není, tak se vracím k ředitelce, abych se jí zeptal, kde by mohla být. Řekla, že je často na zahradě. Než tam však stihnu dojít, slyším pláč a nadávání nějakých holek. Za chvíli vidím, jak ony tři zmalované dívky nadávají a kopou do dívky, která mě zaujala. 

Odstrčím tyto dívky a s lehkostí zvednu dívku, která leží na zemi. Řeknu jí: "Sbal si věci, odjíždíš se mnou."

Poté se kouknu na ony zbývající dívky a povím: "Jestli se jí mezitím ještě jednou dotknete, tak si buďte jisti, že to nejenom ohlásím ředitelce, ale taky to nahlásím policii a udám Vás k soudu a půjdete do pasťáku." Sice jsem jim chtěl říct něco jiného, ale myslím si, že zmínit pasťák bude více účinné. Asi by mi nevěřili, kdybych jim pohrozil smrtí, jak se to dělá u nás v branži. A taky nechci vystrašit moji sestru. 

Otočím se a jdu k ředitelně, kde mi vystaví papíry a skoro hned (- za malý úplatek) je vše hotovo. Vrátím se k Aničce, která si mezitím stihla zabalit a beru ji její tašku, dávám ho do kufru a spolu odjíždíme domů. Jsem naštvaný. Nesnesu pomyšlení, že jí ty krávy něco provedli. Od teď ji budu hlídat na každém kroku.

-------------------------------------------------------------------

Z pohledu Anny:

Vracím se po dlouhé procházce do pokoje. Chci si jenom rychle vzít knížku a potom utéct na zahradu. Když vstoupím, všimnu si kluka sedícího na mé posteli. Rychle se omluvím za vyrušení a jdu pryč. Za chvíli však za mnou přijde Sophie, Lenka a Tereza.

Jsem zmatená. Normálně mě nechají na pokoji, když jsem venku. Pokouším se jim dát co nejmilejší úsměv, ale Sophie mě začne fackovat.

Sophie: "Ty krávo blbá, nevíš, že přerušovat cizí rozhovory se nemá? Teďka si mně kvůli tobě nevybere."

Lenka: "Do té doby, než jsi přišla, jsme si normálně povídali a pak vejdeš a on jde pryč." 

Lenka mně začne kopat a Tereza se k ní přidává. Takhle to trvá ještě chvíli. Už se ani nemohu bránit. Schoulená v klubíčku začnu usedavě plakat.

V tom přijde ten muž. Odstrčí ode mně dívky - musí mít asi velkou sílu, protože i kluci, kteří se umí prát se s nimi nedají srovnat. Zvedne mně na nohy. Koukne se mi do očí. V jeho očích převládá něha, přesto za nimi vidím i úzkost a vztek. Řekne mi něco, co jsem naprosto neočekávala. "Sbal si věci, odjíždíš se mnou." 

Naprosto mně tím šokuje. Ještě něco říká holkám a potom odchází. Já si vytáhnu kufr - vše už mám předchystané, vlastně jsem si nikdy pořádně nevybalila. Naházím tam rychle zbytek věcí. Sophie za mnou stojí - asi šokovaná, Lenka a Tereza mi nadávají, ale už mně znovu nebijí. Asi si to vyčítají. Nevím, co si mám o tom myslet. Na jednu stranu je super, že mě někdo adoptoval, ale je mi celkem líto ostatních holek a navíc i rodiny - kdo by o mě stál. Myslím si, že mě brzo vrátí, proto se musím snažit, aby tomu tak nebylo.

Když nasedneme do auta začne se mě ptát na oblíbené jídlo, oblíbenou barvu - s tím jsem mu měla celkem problém odpovědět, neboť nemám nejoblíbenější barvu - atd.