Anna (16 let) ztratila díky autonehodě matku a svou malou sestřičku Barunku. Je dána do sirotčince. Uzavřela se do sebe a má deprese.
Aniččiny rodiče se nikdy nevzali. Její otec měl svou vlastní rodinu, o které Aniččina maminka nevěděla. Anička i B...
Po prohlídce domova, kdy jsem zjistila, že mají dokonce i vnitřní bazén, domácí kino a hrací místnost, knihovnu a tělocvičnu, jsem byla úplně v šoku. Také jsem zjistila, že v knihovně mají klavír. Skoro jsem skákala radostí.
Poté jsme se šli všichni převléct a pak jsme šli ven na jídlo.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
(Pozn. autora - šaty jsou do půli stehen, skoro až ke kolenům a bez tohoto náramku, v kabelce má mobil, peníze, vodu a voňavku)
Venku bylo krásně, tak jsme se rozhodli jít pěšky. V restauraci jsme si sedli k jednomu stolu a přišla nás obsloužit asi osmnáctietá dívka. Rychle si prohlédla všechny mé bratry. Její pohled spočinul na Tomášovi, kterému dala okouzlující úsměv.
Servírka: "Co si dáte na pití?"
Já: "Dala bych si prosím vodu."
Servírka mi dala hnusný pohled a řekla: "Tebe jsem se neptala, děvko."
Tomáš se na ni podíval a řekl: "Okamžitě se jí omluv a pak odejdi a přiveď k našemu stolu jinou servírku."
Servírka: "Ale to přeci nemůžu."
Jakub: "Ale můžeš. A dělej. Máme hlad."
Servírka se otočila na podpatku a šla dozadu pro jinou servírku. Matěj na ní však ještě zavolal: "Nezapomněla jsi náhodou něco."
Servírka: "Co?"
Alex: "Tu omluvu."
Z očí jim šlehaly plameny. Ještě jsem je takové nepoznala. Šel z nich strach.
Servírka: "Promiň mi to, ale to, co jsem řekla, je pravda."
Odešla, aniž by se ohlížela. Chtěla jsem je uklidnit: "To je dobrý kluci. Takovéhle holky myslí jenom na kluky, make-up a šatník. Nechte to být. Však jí se to někdy vrátí."
Lukáš: "Ne někdy, ale hned. Zvedl se a odešel."
Já: "Kam šel?"
Marek: "Postarat se, aby ji to mrzelo. Ale tím se netrap. Už jsi si vybrala, co by jsi chtěla za jídlo?"
Přemýšlel jsem, jestli ji mám zabít, zmlátit nebo ji jenom vyhodit. Chci, aby z toho měla následky. Když ji zabiji, tak se z toho neponaučí, když ji zmlátím, tak sice bude mít modřiny ještě pěkně dlouho, ale nebude to žádná dlouhodobá újma. Sice bych ji mohl unést a trápit jí každý den, ale o takovouhle fiflenu se fakt starat nechci. Takže ji jenom vyhodím.
Jdu za šéfem téhle restaurace. Je tu nově, takže ještě neví, s kým má tu čest. Vejdu k němu do kanceláře a říkám: "Vaše zaměstnankyně se nevhodně chovala k mé sestřičce. Nadávala jí. Chci, aby jste ji vyhodil."
Šéf: "Pane. Toto je moje restaurace a je to mé rozhodnutí, koho zde zaměstnám. Je mi opravdu líto, že Vaši sestru urazila, ale pochopte mě. Nemohu ji hned vyhodit. Nemám nikoho, kdo by obsluhoval místo ní. Pokud se ještě něco takového stane, určitě ji vyhodím, ale teď opravdu nemůžu."
Já: "Pane, my se ještě neznáme. Mé jméno je Král. Jsem členem místní mafie a kdo někdy šel proti mé rodině, tak je buď mrtvý nebo v otroctví. Ano slyšíte dobře. Dneska mám dobrou náladu a strašně nerad bych se zabýval mrtvolou. Takže teď ji sem přivoláte a dáte jí vyhazov."
Už je bledý jak stěna. Pohrávám si s pistolí a čekám na odpověď.
Šéf: "A která z těch dvou to byla?"
Ukazuje mi obrázek dvou dívek. Ukážu na tu hnusnou děvku, která by si zasloužila více, než jen vyhazov. Šéf restaurace přikývne. "Je to všechno, co jste potřeboval, pane Králi?"
Já: "No ještě bych si na Vás chtěl vzít číslo, aby pokaždé, když sem budeme chtít přijít, tak jste měl pro nás volný stůl. A taky doufám, že nebudete kontaktovat policii, neboť by to bylo úplně zbytečné. Videozáznam už žádný není a navíc jsme s policií dobří přátelé. Takže jediné, co by z toho vzešlo by byla tragická smrt Vaší rodiny. Doufám, že jsme si to vyjasnili. Přeji Vám hezký zbytek dne."
Vzal jsem si od něho kartičku s číslem a odešel z kanceláře. Myslel jsem si, že to půjde hůře, ale očividně vydávám větší hrůzu, než bych si myslel. Ještě jsem si dal poznámku do mobilu, že musím zkontrolovat, jestli ji opravdu vyhodil, a pak jsem se vrátil ke stolu.
Už po několikáté pročítám jídelní lístek. Nemám hlad. Z pocitu, že bych měla jíst se mi dělá zle. Ale musím si něco vybrat. Vybírám si zeleninový salát. Jakmile mi ho přinesou zhrozím se nad tím, kolik toho je. To přece nemůžu v životě nikdy sníst. Musím sama sebe přemluvit - aspoň půlku sním. Pomalu si dávám do pusy kousek po kousku. Jakmile jsem za polovinou oddechnu si. Zvládla jsem to.
Poté co jsme dojedli, tak mě kluci provedli po městě, řekli mi něco málo, co si pamatují z historie města, zavedli mě do dvou kostelů a také jsme si prohlédli místní zámek a prošli jsme si park. Chtěli mě i zavést do nejvyšší budovy ve městě, abych se porozhlédla, což jsem odmítla, neboť mám strach z výšek. Po pětiminutovém přemlouvání to vzdali. Dále mi ukázali, kam budu chodit do školy a kde se dělá nejlepší kafe.
Přišli jsme domů a bylo něco málo po šesté. První na co kluci mysleli, bylo jídlo. Urputně jsem se jim snažila vysvětlit, že nemám hlad, ale kluci byli neoblomní. Nakonec jsem musela sníst zbytek zeleninového salátu. Potom jsem už ani neměla sílu nic dělat, takže jsem jen provedla hygienu a šla spát.
