oneshots || Larry CZ

drama club // friends to lovers

Susan a Max společně sedí na korbě auta a sledují film na plátně. Max krmí Susan popcornem, zatímco se k sobě tulí pod dekou.

„Otevři," řekl jsem něžně a sledoval, jak Eleanor s drobným zachichotáním pootevřela pusu a nechala si do ní vložit praženou kukuřici.

„Budeš mě takhle krmit celý film?" zeptala se s úsměvem.

„O tom nepochybuj. Jsi moc...moc..." zaváhal jsem.

„Jsi moc roztomilá," ozvalo se z první řady tiše.

„Jsi moc roztomilá," zopakoval jsem, ale ihned jsem zase sklapnul. Měl jsem úplné okno. Ani další nápověda mi moc nepomohla.

„Hele nemůžeme si dát pauzu?" zvolal jsem na vedoucí dramaťáku po další neúspěšné narážce a ignoroval Eleanor, která si otráveně povzdechla. Nebyli jsme ani v půlce nácviku a já už jsem si přál vypadnout.

Nechápejte to špatně, miloval jsem dramaťák. Užíval jsem si ten pocit, kdy jsem mohl být někým jiným, řešil jsem problémy někoho jiného a mohl jsem tak zapomenout na své vlastní. Většinou jsem neměl problém s textem a při samotných představeních jsem vždy zářil. Tedy alespoň publikum a můj nejlepší kamarád mě o tom přesvědčili.

Jenže všechna tahle pozitiva čelila i několika negativním stránkám. Tou nejhorší byly vztahy. Pro upřesnění vztahy, které jsem musel hrát se svými spolužačkami a především Eleanor. Kávou posedlá zelenooká brunetka pro mě měla už od prváku slabost, o čemž z mé strany nemohla být ani řeč. Bral jsem to jako zákon schválnosti, že zrovna ona musela být nejlepší herečkou v našem souboru. Naštěstí jsme spolu moc často pár nehráli a když už, náš vztah nebyl hlavním tématem hry. Ale Ze života teenagera se točila především kolem nás dvou. Oba jsme získali hlavní role, v nichž jsme měli ztvárnit novopečený zamilovaný páreček aneb mou nejhorší noční můru.

„Louisi, sotva jsme začali!" ohradila se Eleanor.

„Dobře, pět minut. Koukej se dát dohromady!" křikla na mě paní Wolfová, vedoucí dramaťáku. S úlevou jsem se vymotal z deky a seskočil z improvizovaného jeepu. Nechtěl jsem trávit v těsné blízkosti Eleanor víc času, než bylo nutné.

Seběhl jsem schody a zamířil do třetí řady uprostřed, kde seděl můj nejlepší kámoš a tvářil se, jako kdyby mu umřel křeček.

„Louisi, sotva jste začali," řekl vážně, sotva jsem se posadil vedle něj.

Obrátil jsem oči v sloup a lehce ho praštil do ramene.

„Ještě ty začínej, Harolde."

Harry se zasmál a přehodil si ruku přes zadní opěradlo mé židle. Nervózně jsem si poposednul a doufal jsem, že si toho nevšimnul.

„Si v pohodě?" zeptal se a já na sobě cítil jeho ustaraný pohled.

„Neměl bych?" otočil jsem se na něj.

„Dneska jsi úplně mimo. Stalo se něco?"

Byl tak pozorný. Vždycky si všimnul, když jsem se necítil nejlíp.

„Ne, jen tahle scéna...no, moc mi nesedí," řekl jsem vyhýbavě a snažil se nedívat přímo na Harryho rty, které se zrovna obemknuly kolem hrdla pet lahve.

„Je to vidět."

„Můžu se napít?" zeptal jsem se. Harry mi podal flašku. Ani mě nenapadlo otírat okraj a hned jsem se zhluboka napil. Harry mě zvědavě pozoroval.

„Nechtěl by ses dneska stavit? Že bychom si projeli text. Třeba by sis to líp zapamatoval, kdyby ses to učil s někým," navrhnul náhle.

Jeho slova mě překvapila. Harry se rád díval na naše představení, skoro nikdy nevynechal nácviky a už vůbec by si nenechal ujít premiéru. Ale sám o herectví nikdy zájem nejevil a když jsem mu loni nabídnul, že by se k nám mohl přidat, odmítnul se slovy, že nemá rád, když se musí za někoho vydávat. Proto mě dost šokovalo, že by byl ochotný hrát Susan, jen aby mi pomohl se zapamatováním scénáře.