Really? [CZ]

Konečně doma...?

Ty dny, co jsem strávila ve Francii utekly jak voda. Bohužel nastal den odjezdu. Den, na který jsem se ze všech dnů tady těšila nejmíň. Budu to muset přežít. Za ty poslední dny se toho moc nestalo. Jenom jsem si psala trochu víc s Thomasem, chodila jsem ven s holkami a Luka už konečně pustili domů. 

„Tak Ahoj. Doufám, že nás zase někdy přijedeš navštívit.“ a další podobné věty na mě holky pokřikovaly na letišti, když jsem se s něma loučila. „Ahoj. Samozřejmě že ještě přijedu. Vy byste mě ale taky mohli přijet navštívit.“ po tomhle jsme se objali. Už musím jít, ale mně se tak nechce. „Holky už musím, tak ahoj.“ „Ahoj.“ řekli všechny naráz. 

Už sedím v letadle. Ještě jsme ani nevzletěli a já se začínám nudit. To bude zase cesta. Kouknu se na příchozí lidi. Cože? On. Co to má znamenat? Ten kluk ke mně přišel blíž a já si oddechla úlevou. Vypadal úplně přesně jako Jacob. Vůbec nevím, co bych dělala, kdyby to byl on. Musím začít myslet pozitivně a aspoň na tu cestu zpátky do Česka na něj nemyslet.

Radši začnu přemýšlet nad poslední větou, co my Thomas napsal. Kdo ví, co by se stalo kdybychom oba zůstali ve Francii. No radši ji nechám být. Ještě bych přišla k závěru, který by mě samotnou vylekal. 

* * * * *

„Konečně doma.“ počkat já to řekla nahlas. „To jsme s maminkou rádi, že se ti tu líbí.“ no nebudu jim kazit radost, ale to co jsem řekla, mělo vyznít tak, že jsem ráda, že jsem konečně pryč z toho letadla. No neříkám, že se mi v Česku nelíbí, ale chci zpátky do Francie. 

Kouknu na hodinky a vidím půl desáté. To jsem si tak dlouho povídala s rodiči. „Mami už jdu spát. Dobrou noc.“ „Dobrou noc. Nařiď si budík, zítra už musíš do školy.“ kývla jsem na souhlas, i když se mi vážně vstávat nechce. 

Nová kapitola :) Prosím názory :) Omlouvám se, že tak dlouho nebyla nová kapitola. :)