Really? [CZ]

Sestry

Zpátky z pohledu Natky
Co mi chce, tak důležitého říct, že to nepočká do školy? Proč se semnou chce setkat? Všechny tyhle myšlenky i další mi vznikaly a zanikaly v mysli. Myslela jsem totiž na dnešní odpoledne s Dančou. 

Konečně jsem nachystaná a můžu vyrazit. Vzala jsem si světle modré rifle, černé tričko s potiskem a modrou kostkovanou košili. Zatím není až taková zima, proto jdu takhle na lehko. 

Už se blížím k zámku. Mám se bát nebo dokonce vyšilovat? Nebudu se strachovat. Jsem připravená i na nejhorší. I když nevím, co jsi pod slovem nejhorší, mám představit. Třeba se chce jen tak sejít. 

Jsem tu. Danča se asi zdržela, ale počkat už ji vidím přicházet. Musím říct, že má styl. Černé legíny a béžová mikina s potiskem je má oblíbená kombinace.

„Ahoj Naty.“ proč se mi zdá nervózní. „Ahoj Dani.“ lehce se na mě usmála. „Půjdeme se projít kolem zámku?“ zeptala se Danča po asi dvou minutách, co jsme tam jen tak stáli. Jen jsem přikývla a my vyšli směrem Zámecké zahrady. 

Prošli jsme celé zámecké zahrady a sedli si na jednu z volných laviček. Za celou dobu, co jsme se procházeli, nikdo nepromluvil. Ani já, ani ona. Začínám se bát toho, co mi chce říct. 

„Dani proč jsi mě sem pozvala?“ nemůžu dál mlčet, chci vědět, jestli jsem se bála zbytečně. „Potřebuji ti něco říct. Ale slib mi, že až ti to řeknu, nebudeš naštvaná na mě, ani na svoje rodiče, prosím?“ cože, ona se zná s mýma rodičema a proč bych na ně měla být naštvaná. „Počkám si, až mi to řekneš. Mluv, prosím.“ nikdy jsem nebyla tak zoufalá. Potřebuji vědět, co se děje. „My. Jsme. Nevlastní. Sestry.“

Cože? Poslední myšlenka, co se mi mihla v hlavě.

Dál už jsem slyšela jen slabé volání mého jména. 

Tak co říkáte na konec? Doufám, že jsem vám touto kapitolou vynahradila dlouhé nepřidávání.