Misguided revenge

Pod ochranou noci

Už je skoro půlnoc a v malém, prostém městečku jménem Hampstock už všichni dávno podřimují v teple svých domovů. Hampstock je sice město menších rozměrů, může se však pyšnit nádherným a překrásným zámkem, který se brzy po jeho dokončení stal domovem krále a královny Sibérie. Dnes v noci září měsíc tak jasně, stejně jako hvězdy, které ho obklopují. I přesto všichni klidně oddechují ve svých postelích. Nebo že by přece jen někdo byl vzhůru? V domě Jeffersonů je jedna postel prázdná. Šťastný pár a jejich dvacetiletý syn mírumilovně sní své sny a nikdo by si nevšiml, že jejich „malá" holčička je pryč.

Catrine

Když už všichni usnuli, potichu jsem se vplížila k oknu a vykradla se ven do temné noci. Ujistila jsem se, že si mě nikdo nevšiml, a vydala se na cestu. Bože, co by se mohlo stát, kdyby moje matka zjistila, že mizím ze svého pokoje v podstatě každou noc? Vlastně to ani vědět nechci. Můj taťka je možná ten nejmilejší a nejhodnější manžel na světě, ale i jemu občas mamka nahání hrůzu. I já sama jsem se na svoji kůži mohla přesvědčit o hněvu mé matky, když se ji něco znelíbí nebo jenom nezdá. Můj starší bráška se mě vždycky před rodiči zastával, ale v poslední době si začíná uvědomovat, že moje nápady nejsou vždycky ty nejlepší a nejmoudřejší.

Pomalu ale jistě se blížím k mému oblíbenému místu. Skromná ale překrásná louka schovaná uprostřed lesa, je posetá drobným lučním kvítím a v tuhle dobu také celá zaplněna světluškami zářícími spolu s dnešním úplňkem a miliony hvězd. Jaké to tam nahoře asi je? Ne poprvé nad tímhle přemýšlím.

Uprostřed tohoto zeleného ráje se tyčí pařez a na něm jako obvykle leží lístek, který zde čeká pouze na mě. Zvednu ten kousek papíru, kde je napsáno: "Vždycky se hádáš se svojí matkou jako před pár dny? Nebo jde pouze o tvou umíněnost?"

Asi ani nechci vědět, jak se o té hádce s mojí mamkou dozvěděl. Byla to další přednáška o tom, jak bych se měla chovat více jako ostatní dívky. Nebo-li jinak řečeno, najít si muže, který by se o mě postaral, hlavně finančně. Někoho bohatého, váženého a uznávaného mezi lidmi. Ale proč bych chtěla někoho takového hledat, když mám tohle? Já vím, dopisovat si s někým koho vlastně ani poradně neznám je trochu úlet. Pravdou zůstává fakt, že jsem tohohle záhadného muže nikdy neviděla, ale o to je to všechno mnohem více vzrušují. Možná zatím ani nechci znát jeho identitu, asi by mě to akorát vyděsilo.

"Nenechám si od někoho říkat co mám dělat." Napíšu odpověď na papír a položím ho zpět. Když se otočím, abych se vydala na cestu zpátky, uslyším za sebou šustění křoví. Trochu se leknu, ale rychle se otočím a hledám očima cokoliv, co by se mohlo pohnout. Nic. Ale přece jenom je něco jinak, můj vzkaz je totiž pryč. On je tady. Někde se skrývá, pozoruje mě. Nikdy předtím nezůstal, nepočkal na mou odpověď, tak proč teď ano? Sice mi párkrát vyprávěl, že mě viděl, jak píši svoji odpověď na kus papíru nebo jak procházím lesem, ale nikdy nezůstal, aby mohl hned odpovědět. Něco je jinak, něco se změnilo.

Spěchám zpátky k pařezu, kde leží přeložený kousek papíru. Tak kde sakra je? Co se změnilo? Mám zůstat? Nebo bych radši měla jít? Mám ho začít hledat? Nebo co jiného mám dělat? Proč on mě vidět smí a já jeho ne? Tolik otázek a jenom jeden člověk, který na ně zná odpovědi, je tak blízko a zároveň tak daleko.

Ležela jsem na mýtině ještě asi dalších třicet minut. Čekala a čekala. Ale nikdo se neobjevil, nikdo nezašeptal, nikdo ani hlásku nevydal. Už mi začíná být zima a oči se mi samy zavírají. Pomalu se zvednu ze země a zachumlám se do svetru, co mám na sobě. On ze svých stínů nevyleze a já nebudu čekat na zázrak.