Misguided revenge

Kdo je to?

Catrine

"Počkej!" zakřičím na něj nakonec. Zastaví se, po chvilce se otočí a vypadá naštvaně? Dlouhou dobu nic neřekne, takže pokračuji. "Mám na tebe otázku." Pořád ticho. Jediné, co dělá je, že se mi dívá do očí svým pronikavým pohledem. "Ve skříni jsem měla jenom tyhle jedny kalhoty, jinak samé šaty. Abych byla upřímná, moc se necítím na to, abych nosila každý den šaty. Existuje nějaká šance, že bych mohla mít víc kalhot?" Ale stále žádná odpověď. Kdo si myslí že je? (No jo, to asi nebyla nejlepší otázka.)  Už mám toho dost. Naštvaně přijdu k němu a postavím se přímo před něj. "Hele, já s tebou mluvím." Teď už přímo zuří.

"Pro tvoji informaci, já tě slyším. Nejdřív se nauč jak decentně mluvit s lidmi a potom se my dva můžeme o něčem bavit," vyprskne na mě a v očích má čisté šílenství.

"Co je špatného na tom, jak s tebou mluvím?"

"Když jsi ve společnosti urozených lidí, existují určitá pravidla, kterých se musíš držet. A to se netýká pouze konverzace. Způsob, kterým se pohybuješ, kam se zakoukáš svýma očima, tvůj výraz v obličeji, témata, o kterých mluvíš a způsob, jakým je říkáš. Na všem záleží."

"To já vím, ale myslela jsem-"

"Tak se podle toho chovej. Už nejsi v tom malém domě s tvým bratrem a rodiči."

"Myslíš si, že to nevím?!" napadnu ho.

"Viníš mě z toho, co jsi udělala?" Ten jeho nechutně klidný výraz.

Ticho. Ovšem že jsem ho z toho nevinila. Viním z toho mojí sobeckou maličkost. To mu ale v žádném případě nepřiznám.

"No? Když se tě někdo na něco zeptá, je slušností odpovědět," řekne ironicky.

"Nemluv se mnou, jako s malým dítětem! Vím, jak se mám chovat. Vůbec mě neznáš a odsuzuješ mě, kvůli jedné chybě? Proč?!"

"Takže ty mě odsoudit můžeš, i když mě vůbec neznáš, ale já tebe ne? To je opravdu zajímavá teorie, Catrine, ale něco ti povím, je špatná. A teď mě omluv, ale mám mnohem důležitější věci na práci, než řešit tohle." Potom se otočí a zmizí stejně rychle, jako se objevil.

Začíná mi vřít krev. To si fakt myslí, že je tohle všechno pro mě lehké? Posuzovat ho? Zrovna jeho k tomu znát nepotřebuji. Celá královská rodina je pro mě důvod, abych ho mohla soudit. Chovají se mile a přátelsky, jenom když jim z toho něco kápne, ale jinak akorát vedou naši zemi do války a bitev. Dělají ze sebe hrdiny, kterými ani náhodou nejsou.

Sice je dneska krásny slunečný den, ale já to ho mám dneska dost, takže se vydám zpět do svého pokoje. Zrovna procházím chodbou vedoucí k mému pokoji, když vtom si všimnu kusu papíru ležet na zemi. Vybaví se mi v hlavě vzpomínka. On se mi objeví v hlavě. Přestaň. Je to minulost. Je čas se soustředit na budoucnost.

Pokračuji v chůzi, pokračuji, ale nakonec mě něco uvnitř mě zastaví. Zvědavost a taky malilinkatá šance, že to není jenom obyčejný, prázdný kus papíru. Rozběhnu se zpátky k papíru a rychle ho ze země zvednu. Nic tam není. Co jsem si proboha myslela?

"Hledáš něco?" Otočím se za jeho hlasem a spatřím Flynna, jak se ledabyle opírá rukou o zeď a usmívá se na mě.

"Flynne, co ty tady? Ne, já jsem jen... chci říct, že jsem to tu nechtěla nechat jen tak ležet." zadrmolím a radši od něj odvrátím pohled, aby nespatřil moji nejistotu.