1:23

Jódová tableta

Pripjať se probouzela do sychravého rána. Na obloze nebylo možné spatřit ani centimetr modrého místa, všude jen šedé, mohutné mraky, zabraňující paprskům světla projít na zem a rozzářit nový den. Celou noc jsem oka nezamhouřila, protože můj žaludek byl jako na horské dráze a tak jsem většinu probdělých chvil strávila nad záchodovou mísou. Zároveň mi tak třeštila hlava, že mi nepomohl žádný prášek. Ležela jsem bezvládně v posteli, bledá jako stěna, a občas jsem vykoukla z okna ložnice, abych se ujistila, jestli se počasí náhodou nezlepšilo. Pak jsem se otočila na druhý bok, čelem k prázdnému místu v posteli vedle mě. Natáhla jsem ruku a přitáhla k sobě světlounce hnědý polštář, vonící přesně jako Igor, protože na něm spal. Sevřela jsem ho do objetí s představou, že to je on. Na dlouhou samotu jsem nebyla zvyklá, běžně trvala maximálně jednu pracovní směnu v elektrárně. Velmi se mi stýkalo.
Co asi Igor teď dělá? Pomyslela jsem si a pokusila se zvednout z postele. Když se mi to podařilo, zamířila jsem ke skříňce, na které stála brána do náruče mého manžela - černý telefon s bílým ciferníkem. Jemně jsem vložila prst do čísla 5 a začala vytáčet číslo do Kyjeva. Po přiložení sluchátka k uchu se však ozvalo jen tiché praskání. Telefon nefungoval. Několikrát jsem vyzkoušela vytáhnout telefonní kabel a zase ho vrátit, ale nepomáhalo to. Sesunula jsem se na zem vedle skříňky a složila hlavu do dlaní. Zničehonic se ozval domovní zvonek a pak hlasité bušení pěstmi na dveře. Hbitě jsem vyskočila zpátky na nohy, i když se mi hlava stále točila a žaludek mi vysílal signály, že není ještě úplně v pořádku. Bez rozmyšlení jsem otevřela dveře a stanula tváří v tvář dvěma sovětským vojákům v uniformách barvy khaki a s rudými hvězdami připnutými na lodičky, pevně sedící na jejich hlavách. Stáli rovně jako pravítka s patami pečlivě sraženými k sobě. Ten, který stál napravo byl menší, docela hubený a na tváři měl již několik dní neoholené stniště, dělající jeho jinak něžnou tvář drsnější. Svýma zelenýma očima si mě prohlížel odshora dolů a pak promluvil:

"Vezměte si tohle," rozkázal mi a pomalu ke mně natáhl rozevřenou dlaň. Na ní ležela poměrně velká, protáhlá tableta. Tázavě jsem se podívala na vojáky a tabletu si nevzala.

"Musíte si ji vzít," přihlásil se o slovo druhý voják, mohutný svalnatý muž, o něco vyšší než ten první. Vedle levého oka se mu táhla asi pěticentimetrová hluboká jizva, pravděpodobně po řezné ráně. V jedné ruce držel lahvičku plnou pilulek podobných té, co mi dávali. V té druhé se mu na prstu houpala plynová maska. "Je to jódová tableta. V jaderné elektrárně Vladimira Iljiče Lenina došlo v noci k lehké havárii. Vše máme pod kontrolou. Tohle je důležitá prevence." vysvětlil mi voják strojeně, jako by mu věty do uší našeptával Sovětský svaz. Beze slov jsem tabletu vzala a vložila si ji do kapsy.
"Musíte ji polknout hned teď. Chcete se vystavit zbytečnému nebezpečí?" řekl ten se strništěm a decentně zvýšil hlas. Udělal krok blíž ke mně a já instinktivně couvla. Otočila jsem se do kuchyně a natočila si sklenici vody. Pak jsem se vrátila ke dveřím a jódovou tabletu před zraky vojáků polkla.

"Co se stalo?" zeptala jsem se odvážně. Oba muži se na mě překvapeně podívali, asi takovou odpověď v repertoáru nazpaměť naučených vět neměli.

"Došlo k lehké havárii v jaderné elektrárně Vladimira Iljiče Lenina. Děkujeme za spolupráci, zůstaňte doma a v žádném případě nevycházejte ven. Odpoledne vám bude donesena další jódová tableta," řekl ten s plynovou maskou a se salutováním se oba vojáci otočili a spěchali po schodech ven.

"Proč nefunguje telefon?" stihla jsem zakřičet, ale odpovědi se mi nedostalo. Vztekle jsem zabouchla dveře a vrátila se do postele.