1:23

Anna Jevdokimovová

Nemocniční budova se stala jakýmsi vězením bez návštěv. Okna sice musela být stále zatažena, ale občas  jsem mezi žaluziemi vykoukla ven a viděla davy lidí, kteří chtěli navštívit členy svých rodin, známé, a nebo si jen přáli vědět pravdu. S mými spolubydlícími jsem nemluvila, protože jednotlivé postele byly zataženy jedovatě zelenými závěsy. Seděla jsem na té své a čekala, než mi přijdou napíchnout kanylu na infúzi a říct, jakou léčbu a vyšetření budu muset podstoupit. Čas jsem si krátila počítáním míst s odloupnutou omítkou na protější zdi. Zničehonic konečně dorazila sestra, mladá, s krátkými melírovanými vlasy a opravdu velkými prsy. V ruce nesla jehlu na kanylu, obvazovou gázu, škrtidlo a desinfekci.

"Dobrý den," pozdravila vlídně, přisunula si k posteli drobnou stoličku a instinktivně začala na mé levé ruce hledat vhodnou žílu. Prsy jí u toho nebezpečně spadly dolů a dotýkaly se postele. Těsně nad ramenem mi na lehce rozvazovatelný uzel zavázala škrtidlo.

"Teď zatněte pěst a lehce rukou zacvičte," poručila mi zkušeně, vytáhla kanylovou jehlu z obalu a během vteřiny ji naprosto přesně zavedla do modré, naběhnuté žíly na mé ruce. Lehce to štíplo, ale zažila jsem i horší bolesti. Sestra pak místo vpichu vypodložila gázou, přilepila leukoplastí ke kůži a obvázala obvazem. Na pravou ruku jsem pak dostala náramek se jménem a byla jsem odvedena do společné koupelny na chodbě, kde jsem se zvážila a změřila. Hned po návratu na pokoj mi v žaludku skončily dvě jódové tablety a v žilách začal kolovat jakýsi roztok, kapající dovnitř přes dlouhou změť hadiček z veliké skleněné lahve.
Nepřilepšovalo se mi a i když jsem vůbec nic nejedla, mé tělo si vždycky našlo něco, co dokázalo spolehlivě vyzvracet do mísy ležící na posteli vedle mě. Hned, jak byla plná, zatáhla jsem za šňůrku posílající signál do sesterny a nechala si ji vyprázdnit.
Do vlasů jsem si snažila nesahat, abych o ně zbytečně nepřicházela, ale ony koneckonců padaly samovolně na bělostný polštář, po okrajích lemovaný červenými kříži a nápisy "Nemocnice Pripjať". Hlava mě bolela v takové míře, že jsem si představovala, jak mi do ní někdo tluče kladivem. S každou hodinou mi svět přišel víc a víc zoufalý, osamocený, beznadějný.
S menší námahou a bolestí ruky, ve které byla vpichnutá kanyla, jsem se zvedla z postele, abych si mohla dojít na záchod a zároveň si prohlédla lidi, sdílící se mnou pokoj. Úplně vedle mé postele ležela, dle mého názoru, asi patnáctiletá dívenka, drobná, s dlouhými plavými vlasy a rudými líčky, které zdobily její jinak bledou tvář. Další postel byla prázdná, její "majitel" asi odešel na toaletu nebo na vyšetření. U čtvrté postele jsem se na chvíli pozastavila. Spící žena vypadala úplně přesně jako Anna, kterou jsem potkala v noci na mostě! Pohlédla jsem na tvrdou žlutou kartičku přivázanou ke konstrukci postele. Inkoustem tam stálo "Anna Jevdokimovová". Je to ona. Zajásala jsem v nitru, přece to nemohl být nikdo jiný. Co mě však opravdu vyděsilo byla nepřítomnost její dcerky. Doufala jsem v tu variantu, že zůstala doma se svým otcem a nic se jí nestalo. Po dítěti jsem toužila celým svým srdcem a tak mě dokázal dojmout i jejich obyčejný pláč. Představa trpícího malého kudrnatého andílka mě děsila a proto jsem se rozhodla, že až se Anna vzbudí, zeptám se, kde je.