1:23

Halenka, krev a kulka

Když se Igor dozvěděl, že jeho nemocné matce se přihoršilo a musí okamžitě odjet za ní, dolehla na něj vlna negativních emocí. On byl nejmladším ze čtyř sourozenců a s matkou ho pojilo silné pouto. Zatímco ostatní se jako ptáčata rozlétli po Sovětském svazu, ať už za studiem, za prací či za láskou, Igor zůstal věrný Kyjevu a teplu rodného domu. K vysoké škole zaměřené na jadernou energetiku si přivydělával jako pomocná ruka jeho kamaráda automechanika - byl takový "podržtaška", ale pro rubly by udělal cokoliv. Díky nim totiž mohl vést domácnost, která kvůli absenci ženské ruky strádala. Rok před promocemi byla Igorově matce zjištěna rakovina plic, ačkoliv byla nekuřačka. Stádium nemoci bylo pokročilé, ale byly chvíle, kdy to vypadalo, že se vše v dobré obrátí. Pochopitelně tedy musel Igor vydělávat peníze, plat jeho otce nestačil, a jeho nemocná matka se upoutala na lůžko a invalidní vozík.
Nouze přiměla Igorovu nejstarší sestru sbalit kufry, manžela a tříletého syna a vrátit se zpět do Kyjeva. V Igorovi totiž vzplanul plamen lásky, ale hlavně mu dorazil dopis z Černobylu - byl přijat na místo pracovníka jaderné elektrárny Vladimíra Iljiče Lenina, nabídka, která se neodmítá. K pracovnímu místu byl "gratis" ještě byt, a ačkoliv Igor chvíli váhal, jeho matka na něj naléhala tak moc, že jsme po svatbě oba vylétli z hnízda.
Že Igor zastával roli ženy v dománosti a zároveň vydělával peníze a studoval z něj udělalo všestranného sovětského ukrajince, který se ničeho nebál a dokázal si poradit v jakékoliv situaci. Teď byl však bezradný a odnesla jsem to já. Když si v hlavě srovnal, že má na výběr mezi umírající matkou a kolaudační zkouškou v elektrárně, tlak, který byl na něj vyvíjen, dosáhl takové hodnoty, že se uvnitř jeho mysli nedokázal udržet a explodoval. Ještě v den havárie jsem na zemi občas nalezla malý střep z porcelánového talíře. Několik mi jich skončilo také v kůži.
I tak jsem Igora vroucně milovala a pevně věřila, že až se vrátí, padneme si do náruče a vše bude zase v pořádku. To se ale zatím nestalo.

"Slečno, jak vám je?" zašeptal hlas u mojí hlavy. Otevřela jsem svá ztěžklá, k sobě přilepená víčka a rozhlédla se. Vedle železné postele stála ustaraná sestra. Na jinak bělostném oděvu ulpívalo několik kapek krve a žlutého, hnisavého moku. Vypadalo to jako následek prasklého puchýře. Vzpamatovala jsem se, zaostřila svůj zrak a odpověděla.

"Ano, je to lepší, děkuji," přičemž jsem prsty zajela do vlasů. Celkem hrubý pramen opustil pokožku mé hlavy a zůstal mi na ruce. Povzdechla jsem si.

"Nic se neděje, pomocí infúzí vám dodáváme živiny, které mají za úkol toto padání zastavit," odvětila sestra pohotově, mávla paží a omráčila mě pachem alkoholové desinfekce. V břiše mi zakručelo, takže jsem si přitiskla nohy k hrudi a skřivila tvář bolestí. Sestra jen otočila kolečkem připevněným ke stojanu na infúzi a zvýšila tím průtok tekutiny do mých žil. Zavřela jsem oči, ale spát se nedalo. Bolest žaludku byla příliš silná.

"Nemáme další místo!" křičela že na chodbě. Hlas jsem okamžitě přiradila k vrchní sestře. Zněla rozčíleně a prosazovala si své.

"Ale nemocných přibývá a nemůžeme je nechat jen tak ležet na ulici," špitl jemný ženský hlas. Věci mi opět přestaly dávat smysl.

"Nemluv tolik nahlas," upozornila vrchní sestra ženu s tichým hlasem. I šepot byl hlasitý, protože se v nemocniční chodbě rozléhal i do pokojů přes otevřené dveře. Pak se ozvalo jen klapání pevných bílých zdravotnických bot na platformě a na patře opět zavládl klid. Zavřela jsem oči a znovu se pokusila usnout. Před očima jsem si nechávala promítat obrazy Igora. Měl na sobě flanelovou károvanou košili a společenské kalhoty. Vlasy si nageloval a upravil v mohutnou patku. Rebelský vzhled doplnila cigareta ledabyle vložena v koutku úst. Já na sobě měla puntíkatou sukni a bělostnou halenku, zdobenou téměř zaschlým flekem od červeného vína. Popíjela jsem ho, když mě rozladěný Igor chytil za paži a zvedl ze židle. Z leknutí jsem se polila.

"Zbláznil ses?" křičela jsem na celý bar. Halenku jsem žehlila a škrobila dlouhé hodiny jen aby byla bělejší než čerstvě napadaný sníh. Potřebovala jsem být na Igorovu promoci za dámu, a tak jsem si rty natřela rudou rtěnkou.

"Chci si s tebou jen zatančit," řekl Igor, popotácel se a škytnul, načež mu téměř vykouřená cigareta vypadla z úst. Pak si mě přitáhnul k sobě a podíval se mi do očí. Dech mu byl cítit po vodce. Povzdechla jsem si. Z gramofonu se začala ozývat taneční hudba a i mě se brzy zhostila veselá nálada. Klapala jsem podpatky, házela vlasy a točila sukní, jako by to bylo naposledy. V momentě, kdy hudba zvolnila a chýlila se ke konci, zadívala jsem se do Igorových očí. Na tváři přímo nad pravým obočím se mu vytvořil veliký, krví naplněný puchýř. S nechutí jsem odvrátila pohled k zemi, ale nemohla jsem přehlédnout kapky krve na tanečním parketu. Byly rozeseté všude tam, kde jsme se pohybovali my. Vyděšeně jsem si prohlédla své ruce - byly poseté podobnými puchýři. Zrychlil se mi dech a upadla jsem na zem. Igor se nade mne postavil, tvář měl celou krvavou a znetvořenou, dokonce mu vypadaly všechny vlasy! Kusy košile jakoby se mu přiškvařily ke kůži. Na mou halenku dopadaly kapky krve a hnisu.

"V elektrárně Vladimíra Iljiče Lenina došlo v noci k lehké havárii. Situaci máme pod kontrolou," řekl Igor hlasem vojáka, který mi v den výbuchu podával jódovou kapsli. A skutečně, místo mého manžela nade mnou stál onen voják! Držel pistoli namířenou přímo na mé čelo.

"Ceknete a kulka z této pistole vám prostřelí lebku," pohrozil mi a přiložil prst na spoušť. Schovala jsem si hlavu do dlaní a čekala na nejhorší.

"Chci zavolat mému muži," špitla jsem a z hlavně vyletěl náboj.

Zaječela jsem a zvedla se tak rychle, až se mi zamotala hlava. Položila jsem si ruku na čelo a rozhlédla se kolem sebe - opadaná omítka na zdi, žaluzue na oknech a zelený závěs mezi postelemi, byla jsem zase v nemocničním pokoji. Než jsem se dočista vzpamatovala, u mé postele se objevila sestra s velkým poprsím.

"Děje se něco, paní?" zeptala se mě.

"Ne..ne..ne. Vše je v naprostém pořádku," odpověděla jsem nechápavě a zmateně.

"Slyšela jsem váš křik," vysvětlila sestra a přiložila mi ruku v gumové rukavici na čelo.

"Úplně hoříte!" vykřikla a z kapsy mundúru vytáhla skleněný rtuťový teploměr. Během několika minut se rudá kapalina vyšplhala na hodnotu 39,6°C.

"Musíme nasadit léky na sražení horečky," odvětila a popadla malou stříkačku ležící na stolku u nohy mé postele. Připojila ji na hadičku mé kanyly a tekutiny mi rychlým zmáčknutím vpravila do žil. Propláchla mi je a pak odešla. Vrátila se s velkou lahví z hnědého skla, kterou pověsila na háček a napojila infúzi.

"Potřebujete ještě trochu jódu," dodala a přiložila mi ke rtům plastový kalíšek. Ležela v něm mně již dobře známá jódová kapsle. Beze slov jsem ji z kalíšku vyjmula a spolkla.