1:23

Vzbudila mě mohutná rána, která otřásla celým bytem. Vyskočila jsem z postele a utíkala k oknu, abych se podívala, co se stalo. Náhlý rychlý pohyb mi zamotal hlavou tak, že jsem se musela chytit topení, abych tak zamezila pádu. Než jsem se zvedla,  rozezněly se poplašné sirény. Jako odezva na ni se brzy ozvala hasičská auta, vyjíždějící z požární stanice sídlící jen pár bloků od vysokého panelového domu, který byl mým domovem. Stále jsem nechápala, co se děje, možná jen nějaký větší požár, ale co by potom vysvětlovalo tu ránu? Ze sedmého patra, ve kterém jsem bydlela, bylo dobře vidět dolů, ne však do dálky, abych zjistila, kam požárníci jedou. Sousedé a obyvatelé ostatních domů se shlukovali venku, aby si mohli vzájemně sdělit své dojmy.  Zatáhla jsem bílou krajkovou záclonu, kterou jsem dostala od babičky jako svatební dar a vydala se k bílým dveřím, tvořícím vchod do mého bytu. Hbitě jsem vklouzla do jarního kabátu a obula si šněrovací boty na podpatku pomocí lžíce, aby nebylo potřeba je rozvazovat a zase zavazovat. Chtěla jsem být co nejdříve venku, abych odhalila, co se děje. Stiskla jsem tlačítko přivolávající výtah a věnovala poslední pohled hodinám, které visely v předsíni naproti vchodovým dveřím. Bylo krátce před půl druhou hodinou ranní. Pak se klíč otočil v zámku a já byla na cestě za pravdou.
Venku na prostranství obklopeném panelovými domy to žilo. Stále více lidí odcházelo z pohodlí svých domovů a pídilo se po příčině onoho záhadného požáru. Ve tmě, prosvícené jen pár světly pouličních lamp, jsem poznávala své staré sousedky, kterým nic nemohlo uniknout, ale zvědavost přemohla i mladé páry a dokonce děti. Všichni za hlasitého houkání sirény živě diskutovali. Zničehonic se mezi námi objevil pan Kravčenko, životem zhrzený čtyřicátník, kterému před pár lety utekla manželka i s dětmi. Celé dny trávil sám, buď nad novinami, u rozhlasu a nebo u televizního vysílání. Věděl o všem a o všech naprosto všechno. Postavil se doprostřed prostranství, mezi parkoviště a dětské hřiště tak, aby na něj bylo vidět.

"V klidu se vraťte do svých domovů. V elektrárně došlo k požáru. Nic se neděje, nejde o nic vážného," hlásal ke všem. Většina lidí ho skutečně poslechla a odebrala se zpět do postelí. Mně to však spát nedalo. Přitáhla jsem si kabát blíž ke krku a vydala se směrem ven ze skupiny paneláků, dominanty naší ulice. Ve vzduchu začínal být cítit kouř a sem tam poletovaly i částečky popela. Nevěnovala jsem tomu pozornost a dál kráčela po pískem vysypané cestičce, až se mi naskytl pohled na malé světýlko a oblak tmavého, hustého kouře, vycházejícího z elektrárny. Byla daleko, avšak kouř byl mohutný a šířil se rychle do okolí. Pokračovala jsem dál a dál, směrem do města. Došla jsem až k mostu stojícímu nad řekou. Na něm stál malý hlouček lidí, mluvící o požáru. Jedna nehoda v elektrárně postavila do pozoru celé město, nenašel se snad nikdo, kdo by nebyl vzhůru a nezjišťoval informace. Život tady byl totiž až děsivě klidný a když se stalo něco neobvyklého, zvlášť v jaderné elektrárně, lidi to rozrušilo. Rozhodla jsem se nepokračovat dál a zůstat na mostě s ostatními. Opřela jsem se o zábradlí a pozorovala vysoké, jedovatě oranžové plameny, šlehající vysoko do vzduchu a plivající tmavý kouř, který po všem rozséval drobný popílek, ulpívající na mém kabátu. Jednoduše jsem ho smetla z ramene a zaposlouchala se do rozhovorů.

"Můj Vladimir je zrovna ve službě. Jakmile začaly houkat sirény, vyběhl z domova a běžel hasit," vzlykala dívka zhruba v mém věku, stojící jen pár kroků ode mě a držící v náruči malou, řekla bych teprve roční holčičku. Zpod bílé čepice jí vykukovaly blonďaté kudrlinky a její oční víčka se neustále klížila, vypadalo to, že brzy usne.

"Mám strach, vypadá to vážně," dodala a zahleděla se směrem k elektrárně. Ostatní lidé jí věnovali soucitné pohledy.

"Určitě o nic nejde. Je to jen požár. Váš manžel a ostatní hasiči ho určitě brzo dostanou pod kontrolu a co nevidět budete obě dvě schoulené v náručí hrdiny," ujišťovala dívku starší žena se stříbrnými vlasy sepnutými sponkou na temeni hlavy.

"Měla byste jít i s dcerkou domů. Je noc a spánek vám prospěje, věřte mi," přidala jsem se do diskuze a položila své vrstevnici ruku na rameno. Na moment se usmála.

"Kdyby nedošlo k nešťastné události v naší rodině, můj manžel by dnes měl v elektrárně noční směnu. Cítila bych se stejně. Pospěšte, běžte domů," dodala jsem a sama se otočila k odchodu. Dívka mě dohnala a postavila se proti mně.

"Jsem Anna," řekla tiše a přitiskla si dceru blíž ke své hrudi.

"Rozalina," odvětila jsem a přidala do kroku. Na mé měděné vlasy lehce padal popel. Přála jsem si být co nejdříve doma.