Mladí ale dospělí

𝕡𝕣𝕠𝕝𝕠𝕘

Myslela jsem si jak všechno bude bez Dominika o tolik jednodušší. Je pravda na začátku bylo ale postupem času jsem si čím dál tím víc a víc uvědomovala jak hůř se mi bez něj dýchá, že se mi bez něj o tolik hůř ráno vstává, netěšila jsem se na další den bez něj. Při našem dvouročním odloučení jsem nikdy nepochybovala o mým citech k němu, mé city se prohlubovali a stávali se silnějšími každým dnem. Moje myšlenky se neustále otáčeli jen za ním. Dva roky jsem se mu snažila tak moc odpustit, a nakonec i odpustila sice nezapomněla ale odpustila. Dlouho jsem přemýšlela jestli to co chci udělat je správné, jestli klukům můj příjezd zpátky oznamovat nebo jestli bude lepší to nechat překvapením, nebo tak zda-li je dobré pro nás oba můj návrat zpátky. Ale pak jsem si uvědomila na co čekat, čím později se vrátím tím dál si z Nikem budeme tím větší pravděpodobnost bude že si začne nový život. Už nemůžu čekat jsem si řekla v ten den kdy jsem si zakoupila jízdenku, je konec jara, ale v Norsku by člověk to že se mění roční období člověk ani nezaregistruje. Pupeny na stromech se už dali do rozkvětu, ale moje srdce uschlo ze  ztráty člověk který pro vás byl jak vzduch. Jarní vánek pofukuje venku, ale ve mě se odehrává uragán emocí. Všechno je venku tak krásné a plné barev jen moje srdce je otrávené a moje oči dokáží zachytit jen černobílé barvy. Potřebuji začít znovu dýchat..potřebuji Dominika.                                      Sedím v letadle. Všechny věci ze zdola se zdají tak malé a já cítím že i všechny moje chmury a starosti zůstali pode mnou, i když rodina v kterém jsem byla byla materiálně dobře zabezpečená, měli spoustu aut a pozemků, něco v domě chybělo něco co je důležité chyběla tam to teplo domova a láska.. Letím zpátky za člověkem který mi ublížil ale já mu dokázala odpustit protože to asi ani jinak nešlo. Zkoušela jsem se naši kapitolu zamést pod koberec, prošla si tolika změnami ale stejně mě to táhlo za ním. Nevím co od mého příchodu vlastně očekávám, že se proti mě Nik v dešti rozeběhne a naše rty se spojí uprostřed silnice, budeme ignorovat troubení netrpělivých řidičů, a užijeme si moment, jen já a on... né takhle to v reálném světě nefunguje. Alespoň né v tom v kterém žijeme mi s Nikem..