SPÁLENÁ SRDCE

SPÁLENÁ DUŠE

*
Kde jsi, kam jít, kam odejdeš, když pláči?
Kde jsi, kam jít, jen slovo mi stačí.
Když zvonky, koledy, vločky tady znějí.
Kde jsi, když ledy pukají a tají?
*

Na lavičce v obchodním domě seděla dívka. Hned vedle ní výsměšně zářil velký plastový stromeček. Na opačný konec lavičky se posadila starší žena. Vlasy měla mastné, rozcuchané, její šála byla samý žmolek. V dlaních pokrytých brázdami vrásek drtila láhev piva. Dívka se ještě více schoulila sama do sebe ve snaze uniknout z tohoto světa, skrýt se před všemi. Mezi rty se jí prodral povzdech, z vlasů jí odkapávaly kapičky vody. Zašátrala v kapse kabátu, který až moc páchl jako včerejšek, a našla svá sluchátka. Do uší se jí prodrala hudba přehlušující všechny ty vánoční koledy, veselý smích kolemjdoucích i jejich hádavé hlasy poznamenané stresem. Zcela se odstřihla od světa. Vytáhla z tašky svůj starý ohmataný sešit a propisku. První slova byla těžká, hrot s modrým inkoustem klopýtal a zadrhával se na každém kroku, na každé vlnce. Pak se však zcela ponořila do tohoto klopotného běhu, až se změnil v tanec. Ani si nevšimla, že se do stránky nevsakuje jen její nitro ale také její hořké slzy.

*
Tak sama bez tebe a sama s tebou.
tak sama v sobě, myšlenky zebou.
Tak sama v pustině, tak sama v davu.
Chtěla jsem lásku, teď jsem loď bez přístavu.
*

Dnes obloha utíkala příliš rychle. Mraky se hrnuly nebem jako rozhněvané myšlenky. Přichází opět Vánoce a přitom svět pláče jarním deštěm. Mé oči vstřebávají jeho každý detail, každý tah umělcova štětce, útržek barvy a vůně terpentýnu. Cítím v sobě znovuzrození, které víc bolí než léčí a ze včerejší a vlastně i dnešní noci si nepamatuji mnoho. Jen ty stíny v kostele, zběsilý tanec na hrobkách s pachuť ginu v krku. Pak tebe. To jak tě po takové době zase vidím v šeré tmě za zvuku Beatles a něco se ve mě láme. Něco, co už mělo být zlámané tak, že už to více nemělo ani jít. Ale tříští se to. A hurikán v mé hlavě víří pocity hlubokého zármutku z tvé nedosažitelnosti, z mé budoucí samoty a euforií, že smím vpít své oči do těch tvých. Jen na chvíli, abych si všimla těch pár světlejší skvrnek ve tvé duhovce, jsou jako hvězdy. Pak, když odejdeš, je vše už jedno.

*
Pomíjivé, hned zde, hned v dálce.
Hned chutná život trpce, hned sladce.
Hned smát se, hned na zem tvrdý pád.
Nyní jsi medicína a pak...
pak jedovatý had.
*

Život i smrt, je to jedno. A tak piju všechny ty moly alkoholu jako pouhou vodu. Ztrácím se do nevědomí. Jenže pak sedím na chladných dlaždičkách na špinavých záchodech a ty jsi tam se mnou. Poznám tvůj hlas. Přichází v hodině mé smrti. Přicházíš až teď, držíš mi vlasy, cítím tvé dlaně a stále padám hlouběji a hlouběji. Možná že takhle chci umřít, jenže se to nestane. A já se zalykám pláčem a křikem. Minulý rok jsem měla otisk tvého polibku na tváři a teď mám na ruce otisk svých zubů. To jak se snažím udržet tu bolest uvnitř, aby vše neroztrhala na cáry. Další panický záchvat úzkosti a já lapám po dechu, opravdu se dusím. Vyšplhám nahoru po tónech tvého hlasu, ležím doma v posteli, zase tak sama.

*
A teď vše stichne, je tu jen můj hlas,
hlas v mé hlavě, co mi láme vaz.
A stud a lítost, a také vděčnost snad.
V žaludku kámen, v prstech hlad.
*

A ta tvá zpráva mě definitivně rozcupuje. Myslíš to dobře, já vím. Tvé rady o hledání pomoci, tvé připomínky ohledně toho, jak se chovám sama k sobě. Musím se prý zbavit těch stavů, léky, rozhovorem, jakkoliv. Zbavit svou duši tohoto utrpení, ale ty nevíš, že by v ní pak už nic dobrého nezbylo. Pokud se utopím v lhostejnosti, pokud přestanu cítit tu bolest, zmizíš i ty. Pokud se uzdravím příliš rychle zmizí i má láska. Chtěla bych tvé pochopení, ale nemám právo ho žádat. Snad kdybych tě milovala jen o trochu méně, dalo by se to pochopit.