SPÁLENÁ SRDCE

spálené rty

Pár vzpomínek po kapsách
a krásný vraždí mě teď strach,
ta noc, co mi vše dala,
byla jako prázdná koncertní hala.
Krásná, hluchá, bez ostychu,
věnovala hrsti falešného smíchu.

Sedí na své posteli jako na voru uprostřed oceánu a svět kolem práchniví, trouchniví a rozpadá se. Mizí proměněn v prosté nic, proč i ona nemůže nechat své atomy rozutéct do tmy. Proč se jednou koncetrovanou touhou nesamovznítí. Kumuluje v sobě ten pocit, co leptá srdce jako žíravina. Snaží se o něco, ani neví o co. Touží si uklidit v hlavě, vědět, co si vlastně myslí, ale je to tak těžké. Je to prakticky nemožné, nedokáže myslet na nic určitého a ani nemyslet na nic. Myšlenky stojí v řadě jako neukáznění žáci ve frontě na oběd. Předbíhají se, ječí, šťouchají do sebe ostrými lokty, tahají se za copy. A pro co? Pro kousek studené bezbarvé potravy. Bodavá bolest vystřeluje do spánku, než zase mysl otupí. A to je snad ještě horší, ta nesnesitelnost snesitelnosti, ta prostá lhostejnost všech vůči všemu i sebe sama vůči své duši. Protože konec konců, na ničem nezáleží věčně a nevěčnost je jen krátký mžik oka, snad jen rozmar vesmíru, snad jen žert. Až v noci se ponoří pod studenou hladinu a vše se zpomalí. V ten moment je vše důležité, na všem záleží a vzpomínka se pyšní novým perlovým náhrdelníkem z ještě horkých slz.

Rozmlžené střípky štěstí
zatnuté do krve pěsti.
Krásné šaty, hudba, kroky,
jako příboj jsou ty roky,
roky kdy si jako do alba známky,
lepím přes rány své vzdušné zámky.

Stála uprostřed toho hluku, uprostřed často známých tvářích, uprostřed všech těch cizích lidí. Na sobě své bláznivé šaty na odiv dávající šílenství. Byla ztracená v davu i sama v sobě a jen tak bloumala v bludných kruzích. Trápila se pochmurností té chvíle a trápila se, že se trápí, že její srdce neplesá. Proč neplesá dokud smí, dokud je mu to dovoleno? Vždyť tohle je poslední ples, poslední všechno, než letos na jaře odmaturuje a půjde na vysokou školu. Poslední ples než se osm let pout a utrpení a přátelství změní v prach a než se všichni ti lidé, co tvrdí, že se budou přeci stále scházet změní v hrsti hlíny. V hrsti hlíny pohozené na matný černý lak rakve. Jak těžké jsou pro ni konce, jak nesnesitelné vytrácení. Proč pořád pláče, proč zatíná nehty do dlaní, proč tolik trpí. Vždyť ostatní vyhlíží budoucnost s nadšením a entusiasmem. Ano, i oni mají obavy, ale ty jejich je nedusí, neškrtí je, neúží jim dech. Připadá si jako cedník, co se snaží vše udržet po hromadě. Je to nemožné, je to nesnesitelné, všem to připadá otravné. Otravné jako je každá zbytečná činnost, nervy drásající jako sisyfova práce. My všichni valíme před sebou své balvany, dokud neklopýtneme a ony nás nerozmačkají. A nehledě na slzy, vše se vytrácí. Její nejlepší kamarádka se vytrácí, její vize budoucnosti se vytrácí a občas i ty bláhové sny. Pochyby roztáhnou svá sametově černá netopýří křídla a zahalí všechno. Nic nemá smysl, nic, jen kruhy žití a umírání, zbytečného se hnaní za iluzemi. Samé iluze, samé lži. A co je nejhorší, zpochybňuje vše, sebe sama a svou lásku. A to je takový pocit nicoty. Ten pocit požírá zevnitř orgány, prořezává žíly, škrábe do kostí. Co když, co když, co když. Co když je jen sen, co když si vše vymyslela, co když si vymyslela i své trápení. Protože možná ani není zamilovaná, možná si to namlouvá, aby měla svou tragédii, kterou se může užírat. Třeba ji právě to baví, ten krásný masochismus. Třeba chce být takhle nešťastná, aby mohla něco pořádného cítit. Pravdou zůstává, že chce být skutečná a pravé radosti má málo. Kam se vytratila? Kdysi ve spánku odešla pootevřenými dveřmi. A její ozvěny jsou o to krásnější. Děsí ji, jak se jí líbí tyhle její stavy a zároveň chce zlámat mříže a utéct pryč. Zmizet v ideálním vesmíru, kde je vše vysněné.

Ach ten zmatek, ach to zdání,
Když se den zas noci klaní.
V hejnech černých ptáků,
v davech tylu a chlapců v saku.
Ztrácí se barevná šmouha,
slzavá řeka je ubohá strouha.