Joker

Kapitola 3

Po několika dnech se dostal až k břehům u Atlantského moře. Voda byla krásná a průzračná, světlo slunce se odráželo od modré mořské hladiny. Unavený, hladový a špinavý Hugo se jen lehce usmál a sedl si na opodál ležící kámen.

Všichni ho kvůli jeho ústům jen přehlíželi a plivali na něj. Nikdo se ho neptal, zda chce pomoci. Na své cestě jídlo hledal v odpadcích a vodu sháněl v lesích v podobě řek, potoků či pramenů.

Potrhaný Hugo hleděl na zapadající slunce za obzor. Najednou se začal hlasitě smát, policisté procházející kolem něj se na sebe podívali a zastavili. Jeden z nich přistoupil k Hugovi a lehce ho chytl za rameno. Hugo ho nevnímal a smál se klidně dál.

„Chlapče. Čemu se zde směješ? Rušíš slušné lidi, kterým tvůj divný smích může vadit."

Hugovo smích zněl jako řezání staré pily. Na chvíli se přestal smát a podíval se na policistu. Svým zjizveným úsměvem se na policistu ještě více usmál a jen řekl: „Pánové? Tyhle lidi vy považujete za slušné? Tihle vaši slušní lidé na mne dokáží jen plivat a močit. A chcete mi říct že já se zde nemohu ani zasmát?"

Jeden policista se zarazil. „Pojď s námi chlapče, vezmeme tě k nám, dáme ti najíst a napít. Postaráme se o tebe."

Hugo se policistovi podíval hluboko do očí a řekl: „Dobře, půjdu s vámi pod jednou podmínkou. Vy pane, slíbíte, na svůj vlastní život, že se mi nic nestane."

Policista se usmál a s klidným hlasem řekl: „Slibuji na svou čest."

Hugo se podíval na druhého policistu, který se rozhlížel po okolí. „Na vaši čest?" zeptal se Hugo hledící stále na policistu stojícího za nimi. 

Policista za nimi se pořád nejistě rozhlížel. „Hej Tome, vezmi toho kluka a jdeme, už je po šesté. Musíme jít, vždyť víš, co se bude dít."

Hugo se rozhlédl a usmál se. „Mně už nic horšího udělat nemůžou," řekl a vstal z kamene, na kterém seděl. Policista mávl rukou a šel směrem k druhému, opodál stojícímu, policistovi. Hugo šel také směrem k nim.

„No paráda, teď už můžeme jít," řekl policista, který se celou dobu rozhlížel.

Hugo se na ně divně podíval a konečně se zeptal: „Co se tu má jako dít?"

Oba policisté se na Huga podívali. „To je jedno, pojď s námi a neboj se."

Hugo se začal smát. „Já už se, milí pánové, ničeho nebojím. Smrt je pro mne vysvobození, nikoli trest." 

Jeden policista mu položil ruku na záda a šli směrem k místní policejní stanici 

Když odešli z místa, kde Hugo předtím seděl, slyšeli, jak se tam schází nějací chlapci. Hugo se ohlédl přes rameno a uviděl, že na sobě všichni mají masky klaunů.

Ten nejvyšší z nich si všiml Hugova pohledu a hned rychlým krokem zamířil za nimi, mávl rukou a  ostatní hned šli s ním. 

„Jdou za námi," řekl klidným hlasem Hugo a dál pokračoval v cestě.

Jeden z policistů nervózně vytáhl mobil a začal něco psát. Druhý policista, ten který šel vedle Huga, sáhl do svého saka a nahmatal svou zbraň. Hugo si mezi tím sundal ze zad batoh a jen ho nesl v ruce, v očích mu bylo vidět jak je nervózní.

Tma začala pohlcovat ulici, kterou šli a Hugo se začínal čím dál víc bát, že se nedožije dalších dní. Nebál se, že sám zemře, bál se, že nestihne vykonal svojí pomstu.

„Hej vy! Co si o sobě myslíte na nás takhle čumět?" začali řvát muži v maskách na policisty a Huga.

Když přišli blíž, jejich masky byli ještě více strašidelné a k tomu byli všichni vysocí takže pouštěli hrůzu dvojnásob. Jejich klaunské masky byli bílé. Oči na jejich maskách byli zabarvené do modra a úsměvy zarudlé jako by si je malovali krví. 

„Potřebujete něco, pánové?" zeptal se s klidným hlasem policista, co předtím psal do mobilu.

„Hej já jsem žena!" zvolala jedna z postav postávající vzadu.

„Omlouvám se, ale to jsem nemohl vědět," pokračoval dál až podezřele moc klidný policista.

„To jako něco proti našem maskám?" pokračoval dál výhrůžně nejvyšší člověk v masce. 

Hugo jen stál a snažil se o to, aby se tam těm lidem, co jim přišli vyhrožovat, nezačal smát. Protože Hugo vycítil strach, který z nich sálal, jako by se jím každou chvílí voněli, jako by to byl nějaký jejich nový druh voňavky. 

„A na co ty se tak usmíváš, hm?" pokračoval nejvyšší klaun. 

„Pane, jestli jste si v té ukrutné tmě nestačil všimnout, mám prořezané tváře. Takže já se nemohu přestat usmívat, i kdybych byl velice smutný." 

„Tak ty si ze mě budeš ještě utahovat?!" zařval klaun a napřáhl ruku, aby Huga udeřil, ale najednou uslyšel sirény policejních aut. „Co to sak-" Než to stačil klaun doříct, ostatní už řvali: „Policajti, pryč dělejte!" začali utíkat.

Přes masku klauna, co stál s napřaženou rukou, bylo vidět jak se pod maskou mračí. Po chvíli také začal utíkat. 

Doufám, že se kapitola líbila.