Joker

Kapitola 4

Hugo jen nehybně stál a pozoroval, jak ti klauni utíkají pryč. Policisté, kteří už předtím Huga potkali a stáli tam s ním, si s radostí vydechli. Z prvního auta, co přijelo, vylezl náčelník policie.

„Co to tady zas děláte?!" začal od auta hned řvát náčelník.

„Chránili jsme tohohle kluka," odpověděl policista, který  s Hugem začal navazovat kontakt jako první. „Prostě svou práci," řekl mrzutě ten druhý.

Náčelník jen mlčky stál, ale nespustil oči z Huga. „Kde máš rodiče chlapče?" zeptal se náčelník.

Hugo se rozhlédl kolem sebe a pro sebe počítal policisty kolem. „Nemám rodinu," řekl a podíval se na náčelníka.

„A to ti přijde veselé, že se tak usmíváš?" zeptal se náčelník a založil ruce.

Hugo se jen ušklíbl a k tomu dodal: „Pane, vím, že je tma, ale pochybuji, že nevidíte mé jizvy, díky kterým se nemohu přestat smát."

„No dobře, vezměte ho. Domluvíme ti pobyt v našem prvotřídním sirotčinci," oznámil náčelník, mávl rukou a znovu nasedl do auta.

Hugovi se znechutila představa vyrůstat v sirotčinci. Vysmýkl se policistovi z objetí, proběhl pod nohami opodál stojícímu policistovi a utekl do nedaleké uličky.

„Máme jít za ní?" zeptal se jeden z policistů náčelníka.

„Ne, k ničemu nám není a nic neprovedl. Jedeme domů," odsekl a nasedl do auta.

Hugo vběhl do uličky a ohlédl se na policisty, když viděl, že odjíždějí, tak zpomalil. 

Po nějaké chvíli chůze Hugo narazil na zadní vchod do restaurace. U dveří stála otevřená popelnice. Hugo už nevěděl co dál, tak si z posledních sil vylezl do té špinavé popelnice. Když si konečně mohl na chvíli sednout, ač do špinavé a ne zrovna dobře vonící popelnice, tak z dveří restaurace vyšlo několik chlapů, kteří utvořili kruh. Do středu jimi utvořeného kruhu vhodili pomláceného muže. Hugo se jen přikrčil a pozoroval, co se děje.

Muži, kteří tvořili kruh, začali pokřikovat různé nadávky a co Huga trochu znepokojilo, někteří mluvili i jiným jazykem. Do těch všech nadávek mířené k ležícímu muži, do něj začali i někteří kopat. Po nějaké chvíli přestali a to ve chvíli, když mezi ně vstoupil další muž, který bez jediného slova přistoupil k tomu na zemi.

Avšak najednou vytáhl pistoli a ležícího muže zastřelil. Pak ostatní muži odešli a mrtvého muže tam nechali ležet. Hugo trpělivě čekal, jestli se pro muže někdo vrátí. Když už Hugo usoudil, že se pro muže nikdo nevrátí, vyšel ze své skrýše a šel mrtvého muže prohledat.

Hugo mrtvému muži vzal hodinky, také u něj našel sto dolarů a jeho doklady, které si pro všechny případy vzal sebou. Když si od mrtvého vzal vše, co by se mu tak nějak mohlo hodit odešel pryč.  

Hugo bloudil městem celou noc až do chvíle, kdy začalo vycházet slunce. Tehdy Hugo došel ke starému kostelu. U brány do zahrady kostela byla lavička, kde si Hugo na chvíli sedl.

Když Hugo v klidu seděl na lavičce a prohlížel si doklady které vzal mrtvému muži, všiml si najednou starší jeptišku, co šla pomalou chůzí do kopce ke kostelu s velkou taškou. Nejspíš šla z obchodu.

Hugo okamžitě vstal a šel za ní. „Dobrý den. Ukažte já vám pomohu," řekl a vzal jí tašku z rukou.

„Děkuji ti, chlapče, tebe mi seslal sám bůh," řekla žena, ale při tom se dívala úplně na jinou stranu, než stál Hugo a najednou mu to došlo. Jeptiška byla slepá. 

„Paní, vy nevidíte?" zeptal se zvídavě.

„Bohužel, tuto výhodu mi Bůh vzal už před pěti lety," odpověděla, ale v jejím hlase nebyl náznak po smutku.

„A to jste šla takhle sama?" zajímalo Huga.

„Ovšem že ne, chlapče. Šel se mnou jeden z dobrovolníků našeho kostela, ale musel jít domů. Ale má víra mě vede a navíc je to jen teď kousek do kopce," řekla jeptiška a pousmála se. 

Hugo pomohl staré jeptišce až do kostela. Když vešli dovnitř stál u oltáře otec Antonius.

„Otče? Jsem zpět," řekla jeptiška do hrobového ticha kostela, Antonius se zrovna modlil se svým růžencem. Hugo položil tašku na jednu z prázdných lavic kostela a šel spolu s jeptiškou k Antoniovi.

„Ty jsi pomohl jedné z mých drahých jeptišek, bůh ti to oplať," řekl mu otec a stiskl Hugovy ruce.

Antonius měl na sobě dlouhý černý hábit, na krátko ostříhané vlasy a na nose brýle. Kolem pravé ruky měl omotaný růženec.

Hugo se jen pousmál obrátil se a vyrazil k východu.

„Moment, chlapče," zvolal za ním otec. „Odsuzují tě kvůli tvé tváři, že? Ale nevěš hlavu, bůh tě chtěl takto označit. Výjimeční lidé byli vždycky zvláštní pro ostatní lidi," pronesl otec majestátně.

Hugo se na něj otočil a usmíval se. Na jeho tváři byly vidět lesknoucí se slzy.

Antonius se na chvíli zamyslel a pak najednou řekl: „Chlapče, nechceš tu u nás zůstat? Výpomoc by se nám hodila. Sice moc peněz nemáme, ale můžeme tě ubytovat a dát ti najíst." 

„To zní dobře," odpověděl tiše Hugo.

Budu rád za vaše ohlasy.