Joker

Kapitola 2

Hugo kráčel v dešti, který lehce smýval barvu z jeho vlasů. Dohromady to vypadalo, že Hugo pláče krev. Bylo mu jedno, že chodí skrz hluboké, studené louže. Bylo mu to jedno. Nevnímal studený, vlhký déšť, jenž na něj padal. V té chvíli vnímal jen jeho lehce krvácející pusu, ze které mu každou chvílí vystřelovala štípavá bolest po celém těle tak, že to vypadalo, jako by měl tiky.

Promoklý až na kost, došel konečně k Jackovi. Už se sotva držel na nohou, ale i tak sáhl na zvonek. Z poza dveří byl slyšet zvuk zvonícího zvonku. Najednou někdo vzal za kliku a mezi dveřmi stál Jack. „Co se děje? Co tu děláš tak pozdě ?" hned na něj vychrlil. Hugo jen nehybně stál ve tmě a najednou beze slova vykročil do světla a omdlel.

***

„Hugo? No tak, Prober se," slyšel Hugo ženský hlas, který vycházel ze tmy a říkal, ať to ještě nevzdává. Když otevřel oči stála nad ním sestřička. Pomalu se rozhlédl a zjistil, že leží v nemocnici. Při rozhlížení uviděl kolem sebe Jacka a jeho matku Lailu se dvěma policisty.

Hugo se jen začal smát. „Je něco vtipné?" zeptal se polekaně Jack .

„Můj život je jako dost špatně napsaná komedie," řekl Hugo a usmíval se dál. 

Sestřička mezitím odešla.

Poté k Hugovi přistoupili páni policisté. „Hugo? Kdo ti vyřezal ty jizvy?"

Hugo se přestal smát, ale díky jizvám se vlastně nepřestal usmívat. „Nevím. Nevzpomínám si," odpověděl prostě, ale přitom si vše pamatoval, jako by mu to právě probíhalo před očima.

Policisté si ho přeměřili očima. „Dobře. Kdyby sis vzpomněl na něco, co by nám mohlo pomoct, kontaktuj nás," řekl jeden z nich, poté se otočili a odešli.

Hugo položil hlavu na polštář a jen nečině ležel.

„Můžu teď bydlet u vás?" zeptal se Hugo.

Laila shlédla smutně na svého syna Jacka a poté se podívala na ležícího Huga. „Promiň, Hugo, ale stěhujeme se do Ruska za Jackovým otcem." 

Hugo vzhlédl na bílý strop. „A co bude se mnou?" zeptal se spíše sebe a stále pozoroval strop.

„Než budeš plnoletý, budeš bydlet v dětském domově," řekl doktor, který zrovna vstoupil do místnosti.

Hugo se začal znovu smát. „Ne to tedy určitě ne," řekl a začal se smát ještě víc. Hugo se poté podíval na Jacka. „Ty s tím souhlasíš?" zeptal se ho.

„Samozřejmě že ne, ale nemám na výběr," odpověděl Jack smutně.

Hugo se přestal smát, ale široce se usmál. „Naopak můj drahý, malý příteli. Každý, ať se jedná o cokoliv má na výběr." Hugo počkal až z místnosti odejde doktor s Jackovo matkou a začal si vyndavat hadičky, které měl do sebe napojené.

 „Hugo, co to děláš?" ptal se Jack, který však pořád seděl.

„Vybral jsem si příteli," znovu se široce usmál, vzal svůj batoh a přešel k oknu. Otočil se na Jacka. „Jdeš s se mnou?" zeptal se.

Jack se smutně podíval  na zem. „Nemůžu, ale přesto počkej," řekl a sáhl pro něco do batohu. Vytáhl peněženku a z té následně vyndal patnáct dolarů. Jack peníze podal Hugovi. „Využij je dobře," řekl a usmál se. Hugo si peníze vzal a poté vyskočil z okna. Pod okny byla střecha garáže na kterou Hugo dopadl a z ní už to bylo na zem kousek.

Hugo se naposledy ohlédl na Jacka a zamával mu. Poté už jen Jack viděl, jak Hugo mizí v dáli.

***

Hugo přiběhl ke svému domu, kde si sbalil své potřebné věci, nějaké oblečení, peníze, co zbyli po rodičích, a také otcův starý lovecký nůž a strýcovu pistoli. Poté Hugo vzal lahve alkoholu z otcova minibaru a rozlil je po podlaze a na nábytek. Zašel až ke dveřím,  kde pak škrtl sirku a hodil ji na zem.

Jakmile sirka dopadla, oheň okamžitě vzplanul a rudé nebezpečné plameny šlehaly až ke stropu a hned se rozšířily po celém domě. Hugo mezitím utíkal pryč.

Po několika minutách utíkání vrazil do jednoho chlapce asi o rok mladšího než on sám. Chlapec byl stejně vysoký jako Hugo. Měl černé krátké vlasy a modré oči. Na sobě měl černou mikinu a kalhoty, které podtrhovaly jeho světlé oči.

„Omlouvám se," spustil Hugo a zvedl chlapce, kterého shodil.

Chlapec se zvedl a oprášil. „V pořádku, neměl jsem stát uprostřed cesty. Čekám totiž na otce," odpověděl chlapec.

„Aha. Promiň, jsem to nezdvořák. Jmenuji se Hugo. Jen Hugo," řekl Hugo a podala chlapci ruku. 

Chlapec se usmál. „Ahoj jen Hugo, já jsem Bruce Wayne., představil se a také Hugovi podal ruku.

„Takže tvůj otec je Thomas Wayne," konstatoval Hugo.

„Ano," odpověděl chlapec prostě, jako by se nic nedělo.

Hugo se zarazil. „Co dělají tak mocní lidé tady v této čtvrti?" zeptal se Hugo. 

„To je na dlouho," odpověděl Bruce.

Najednou oba uslyšeli policejní sirény. „Promiň, rád jsem tě poznal a měj se," řekl Hugo a začal znovu utíkat.

Už ho z toho běhání začínalo píchat v boku, když odbočil do uličky s nadějí, že se ztratí policii, ale narazil do nějakého muže a spadl na zem. Vzhlédl nahoru a podíval se muži do obličeje. Okamžitě poznal Brucovo otce a vedle něj stála i jeho matka.

Thomas Wayne byl vysoký štíhlý muž, měl krátké černí vlasy a hnědé oči. Na sobě měl společenský oblek s rudou kravatou. Matka Bruce Wayna, paní Waynová, měla blonďaté vlasy, modré oči a lehký úsměv na tváři. Na sobě měla zlaté šaty a perlový náhrdelník, který obepínal její štíhlý krk.

„Co to děláš, uličníku, nevíš, kdo jsem!?" začal muž hned řvát na vyděšeného Huga. Thomas Huga zvedl a začal sním cloumat a řvát na něj. „Když se neumíš dívat, tak neběhej. Já jsem Thomas Wayne, jak se vůbec opovažuješ na mne sáhnout?!" a znovu hodil Hugem o zem.

Když Hugo dopadl, zbraň v jeho batohu vystřelila a zasáhla přímo pana Wayna do srdce. Hugo okamžitě vytáhl zbraň z batohu, aby z ní vyndal náboje, avšak působením adrenalinu a strachu se mu třásli ruce. Místo vyndání nábojů, zmáčkl spoušť a nechtíc střelil i paní Waynovou, také do srdce.

Hugo hledíc na mrtvoly hodil pistoli o zeď. Znovu jí sebral a tentokrát ji zahodil do blízké řeky. Nemělo smysl dělat něco s mrtvolami, jsou to nejvýznamnější lidé světa, každý je bude hledat.

Hugo se sebral a utíkal. Nemohl se zastavit. Tentokrát už si dával pozor, aby už do nikoho nevrazil. Utíkal tak daleko, že město bylo už jen malá tečka.

Budu moc rád za vaše ohlasy.