How I feel it [Sasusaku/Itasaku]

27.

Trvalo dlouho, než jsem opět začala normálně fungovat. Itachi mi pomáhal úplně se vším. Jsem šťastná, že ho mám. Akorát v něm stále nedokážu moc číst. Nevím, jak se s tím vyrovnává. Nemluví o tom, nedává už nic najevo. Po dvou měsících jsem se už dostávala zpátky do normálu a rozhodla se, že brzy nastoupím opět do práce. Itachi je přes den pryč a já nerada bývám sama doma, potřebuju mezi lidi. A proto když mi holky ze střední zavolali, že dnes večer půjdeme spolu do klubu, byla jsem nadšená. Itachi má večer nějakou hrozně důležitou večeři s obchodními partnery a tak stejně nebude doma. Ale slíbil, že za mnou přijede domů na chvíli po práci a až pojede na večeři tak mě cestou hodí autem ke klubu. Bude to fajn, moc se těším. S holkama jsem se neviděla už nějakou tu chvilku.
,,Ahoj, princezno. Jak ses dnes měla?" vešel do bytu Itachi. Zrovna jsem se osprchovala a chtěla si začít dělat vlasy.
,,Itachi. Dobře, co ty?" přešla jsem k němu a dala mu pusu.
,,Moc práce. Hodně jsme se dnes připravovali na tu večeři, je to velmi důležitá zakázka a tak všechny podklady musí byt naprosto perfektní." vysvětlil. Usmála jsem se a přešla do koupelny, kde jsem se začala líčit. Itachi došel za mnou do koupelny, stáhl si z krku kravatu a rozepnul si pár knoflíčků košile.
,,Jsi nádherná." šeptl a zezadu mě objal. Dívala jsem se na nás do velkého zrcadla, před kterým jsme stáli.
,,Podívej na nás." usmála jsem se a Itachi se podíval na náš odraz.
,,Kdo by řekl, že se tohle jednou stane." řekla jsem a pohladila ho po tváři, kterou si opřel o mé rameno.
,,No, já jo. Zdávalo se mi o tom." nasadil Itachi vážný výraz.
,,To určitě, bůh ví o jakých úchylárnách se ti zdávalo." zasmála jsem se a rozhodla se pokračovat v líčení.
,,Hodím si sprchu, oblíknu se a pak pomalu můžeme vyrazit." řekl Itachi svůj časový plán a sundal si během toho veškeré své oblečení a vstoupil do sprchového koutu, zatímco jsem se vedle připravovala na naši dámskou jízdu.

,,Sluší ti to, ale vážně půjdeš v tomhle?" změřil si mě Itachi starostlivým pohledem. Měla jsem na sobě krátké upnuté stříbrné šaty s lehkým výstřihem, přes sebe šedou koženou bundu a podpatky.
,,Je to blbý?" zeptala jsem se ho a raději se znovu šla podívat do zrcadla. Dřív jsme s holkama chodili velmi často do klubů a tak jsem si dobrým klubovým oblečením byla docela jistá.
,,Je to...odvážný. Nevím, přijde mi to moc takový svobodný." vysoukal ze sebe můj přítel.
,,Svobodný?" povytáhla jsem obočí.
,,Nedáváš najevo, že jsi zadaná. Takhle po tobě půjde každý druhý ubožák v klubu." vysvětlil mi a ve tváři jsem viděla jeho obavy.
,,Itachi, to mám jít jako v teplácích?" založila jsem si ruce v bok.
,,Byl bych klidnější." uznal.
,,Zapomeň. Jdu v tomhle." rozhodla jsem nekompromisně a s Itachim v patách vyrazila ven k autu.
,,Sakuro, buď, prosím, opatrná." zesmutnil Itachi.
,,Neboj se, Itachi. Nemáš přece čeho." chlácholila jsem ho.
,,Může se stát cokoliv. Hlavně se drž s holkama, nechoď nikam sama s nějakým chlapem a dej pozor ať neupadneš na těch vysokých botách. A kdyby cokoliv, hned mi zavolej nebo napiš." loučil se se mnou Itachi před klubem a věnoval mi dlouhou pusu.