Alone w/Nik Tendo

Kapitola 1.

„Proč se na mě tak díváš?" upřela jsem svůj pohled na muže, sedícího za barem.
Ono vlastně těch mužů za barem sedělo víc, ale on tu byl zjevně jediný při smyslech.

Prvních pár minut jsem se jeho zírání snažila ignorovat, přičemž jsem se věnovala důkladnému leštění sklenek, jež ležely v poličce nad flaškami s alkoholem, ale po chvíli už mě to začalo značně znervózňovat.
Ne, že bych se bála, že by mi od něj snad něco hrozilo, ale takové zírání, ve mně zkrátka nevyvolávalo příjemné pocity.
Obzvláště, když jsem byla přesvědčená o tom, že je to jeden z oněch zpěváků, o nichž nekolovaly moc dobré řeči.

Hned jsem ho poznala, jelikož jsem ho viděla pokaždé, když jsem vešla do pokoje své spolubydlící.
Plakát s jeho potetovaným obličejem visel na zdi jejího pokoje, stejně jako pár dalších plakátů s obličeji lidí, které jsem ani neznala.
„Jen přemýšlím, co holka jako ty, dělá v takovým pajzlu." promluvil a já tak mohla slyšet jeho hluboký, chraplavý hlas.

Studovala jsem všechna tetování na jeho obličeji, jež výrazně vynikal ostře řezanou čelistí a výraznými lícními kostmi, přemýšlejíc nad tím, co by asi mohla znamenat.
Nejrozsáhlejší tetování však bylo na jeho krku, jež skoro celý pokrývalo.
Jeho oříškově hnědé oči mě propalovaly tak silně, že jsem se mu do nich zvládla dívat sotva pár vteřin, než jsem odvrátila zrak.
„Nějak si vydělat musím." pokrčila jsem rameny, objasňujíc mu tak svou situaci.
Samozřejmě, že jsem tu nechtěla být.
Celý bar působil dost nebezpečně a lidi v něm ještě nebezpečněji, nemluvě o spletitém pachu kouře a alkoholu, mísícím se zjevně ještě s jinými návykovými látkami, jejichž původ jsem radši ani nechtěla znát.
Měla jsem pocit, jakoby ten barový pult byl to jediné, co mě tu mohlo ochránit - ačkoliv by se vlastně dal vcelku snadno přelézt.

Celé mé tělo poléval studený pot při myšlence, že teď to tu bylo ještě dost klidné, vzhledem k tomu, že bylo nad ránem - ale při noční směně to tu bude zřejmě nesrovnatelně horší.

„Určitě by se našla i lepší práce." promluvil na mě znovu, se soustředěným pohledem.
Mírně jsem se zamračila nad jeho zvědavostí.
Jistě, že byla spousta lepších prací, které bych mohla vykonávat - ale žádná z nich nebyla blízko mému domovu, ani škole, v níž jsem většinou musela sedět až do pozdního odpoledne.
Když jsem nad tím tak přemýšlela, vlastně bych si nikdy nepomyslela, že během studia vysoké školy si budu muset přivydělávat na tak odporném a odpudivém místě.
„Tady bys být neměla." stále se mě z nějakého důvodu snažil odradit.
Měl snad starost, že by se mi tu mohlo něco stát?
Nebo jsem zkrátka jen působila jako bezbranná bytost, kterou lidé v tomhle baru s lehkostí zadupají do země?

„Tohle pro mě byla ta nejjednodušší možnost." promluvila jsem, načež jsem
uchopila další sklenici a otočila se k němu zády, dávajíc mu tak najevo, že jsem se s ním dál nechtěla vybavovat.
Neměla jsem zapotřebí poslouchat moralizování člověka, kterého jsem ani neznala a který by zřejmě ani nedokázal plně pochopit mou situaci.
Přeci jen, on se živil svým hlasem, kterým si zřejmě vydělával nesčetněkrát víc, než si já kdy vydělám tady, svýma rukama.

„Jak se jmenuješ?" položil mi otázku, nenechávajíc tak moc dlouho odmlku, v níž jsem tolik doufala.
Chvíli jsem přemýšlela nad tím, že bych ho mohla odbít větou, že mu do toho nic není, ale vzhledem k tomu, že sotva pár metrů ode mě stál můj šéf, který podle všeho nebyl ten nejvstřícnější člověk, jsem se nakonec rozhodla k opaku.

„Anna." vyslovila jsem své jméno a znovu jsem na něj upřela svůj pohled, nepřestávajíc ve své dosavadní činnosti.
Okamžitě se mi naskytl pohled na úsměv, jež se objevil na jeho tváři.
Byl to okouzlující úsměv, jímž určitě dokázal dostat do kolen spousty holek.
Byl to ten nejzvláštnější úsměv, jaký jsem viděla.
Najednou, jako bych měla nutkání se usmát taky.
Nechápala jsem to, protože jsem toho člověka ani neznala a nepůsobil na mě zrovna příznivě - ale ten úsměv, jakoby vše změnil.
„Co?" zeptala jsem se s úsměvem, který jsem už jen ze zdvořilosti nemohla zadržet, chtíc vědět důvod jeho úsměvu.

„Tvý jméno je skoro tak krásný, jako ty." promluvil a já jsem vydechla úžasem, načež jsem sklopila oči, marně doufajíc, že když se na něj nebudu dívat, tak neuvidí červeň, jež se mi hrnula do tváří.
Cítila jsem, jak mé tváře planuly nad komplimentem, který mi právě složil muž, o kterém bych si nikdy nepomyslela, že vůbec něco takového umí vyslovit.
Možná zdání klamalo, stejně jako jeho vzhled...

Když jsem se znovu odhodlala, k němu zvednout pohled, uviděla jsem, jak se s úsměvem kousal do rtu, snažíc se tak nejspíš zakrýt pobavení z mých lící, jež po větě, kterou vyřknul, v mžiku nabraly odstín té nejsytější červené.
„Své jméno mi neřekneš?" vyhrkla jsem ze sebe, snažíc se tak odtrhnout pozornost od své rozpačitosti, a zrudlé tváře.

Jeho výraz se rázem změnil v překvapený.
Možná protože očekával, že ho budu znát.
Ve skutečnosti jsem však znala jen jeho tvář - neznala jsem jeho jméno, ani jeho tvorbu.
Hned jak jsem začala bydlet s Klárou, jsme se na můj popud domluvily, že si své oblíbence bude pouštět jen do sluchátek, aby má hlava nevybouchla a neroztříštila se tak na milion malých kousíčků.
Ne, že bych měla něco proti jeho tvorbě - jen se mi to nelíbilo.
Nemluvě o tom, že mě to nesmírně rušilo při učení.
Připadalo mi to nezáživné - ale abych byla fér, uznávám, že to možná bylo tím, že jsem se prostě jen nedokázala ztotožnit s jeho texty, které ve skutečnosti mohly mít hlubší smysl, než jsem si myslela.

„Jsem Dominik." promluvil po chvíli a já jsem se soustředěně zaposlouchala do jeho hlasu, potvrzujíc si tak, že to byl opravdu on, koho jsem párkrát zaslechla vyřvávat z pokoje mé spolubydlící.
Mírně se nahnul přes barový pult, natahujíc ke mně svou ruku, jež byla taktéž potetovaná.
Vsadila bych se, že i na zbytku jeho těla se vyjímalo spoustu dalších tetování.
„Těší mě, Dominiku." prohodila jsem s úsměvem, když jsem přijala jeho dlaň a jemně s ní potřásla.

Barem se rozeznělo tiché cinknutí, oznamující tak příchozí zprávu, načež Dominik v mžiku pustil mou ruku a sáhnul do kapsy své džínové bundy, vytahujíc tak svůj mobil.
„Kurva." zaklel po chvíli, co koukal na displej svého mobilu.
„Už musím jít." upřel znovu svůj pohled na mě, načež z kapsy vytáhnul pár bankovek, které nezaujatě hodil na pult.

„Ale ještě se uvidíme." vyslovil větu, která zřejmě měla být konstatování, ale namísto toho spíše zněla jako otázka, přičemž mi věnoval tázavý pohled.
Jen jsem mu beze slov věnovala úsměv a jemně pokývala hlavou, ujišťujíc ho tak, že to zřejmě nebylo naše poslední setkání.
Dominik se jen v mžiku otočil a vyrazil ze dveří, nechávajíc mě tak v baru samotnou s mým šéfem a tlupou opilců, z nichž valná většina zjevně byla v bezvědomí.
#####################
Děkuju za každé přečtení🖤