Zamčeno

1. část

Strnule jsem stála před tím domem na kraji lesa. Vítr pročesával větve stromů, které tiše šuměly. Dům se za celá léta, co jsem se mu vyhýbala, nezměnil. Pár rozbitých oken, vybledlá oprýskaná omítka, mohutné staré dveře z tmavého dřeva. Začínaly se mi vracet vzpomínky z dětství...

Běželi jsme lesem, měla jsem před ostatními náskok. Najednou jsem byla tady, jako v transu jsem sledovala dům. Když mi najednou projelo tělem zděšení jako elektrický výboj. Dům byl spoustu let opuštěný a já jsem jasně viděla postavu sedící na parapetu s hlavou opřenou o okno...

Z mých myšlenek mě vytrhl Ben, který mě vzal za rameno. „Co tak koukáš Veroniko? Jdeme se podívat dovnitř," podíval se na mě s potutelným úsměvem. Spolkla jsem knedlík v krku a vydala jsem se směrem ke dveřím.

Tohle všechno byl Radimův nápad, hledal místo, kde bychom si jako parta oslavili úspěšnou maturitu. Až narazil na majitele, který mu bez větších okolků půjčil klíče. Pořád nechápu, proč z toho byli všichni tak nadšení, ale i přes moji nelibost jsem jela, třeba si alespoň vyčistím hlavu od všedních povinností.

Když jsem za zvuku vrzajících schodů došla do pokoje, už se na mě smála Sára s Janou, které tu dělaly trochu pořádek a vybalovaly věci. Jana byla Radimova sestra, oba dva měli štíhlou vysokou postavu, mandlové oči a světlé vlasy. Já a moje kamarádka Sára jsme si byly podobné, obě drobné s havraními vlasy, jen se ode mě lišila svýma zelenkavýma očima. A nakonec můj Ben, hluboké modré oči a hnědé rozježené vlasy.

Začala rozhlížet kolem sebe, zjistila jsem, že dům je jako z nějakého filmu, až na ten prach, který se Jana snažila mermomocí smést do rohu. Stoličky s červeným polstrováním, jedna postel s roztrhanými nebesy a velká skříň, do které zrovna strkala hlavu Sára a pokřikovala na nás, že našla vchod do Narnie. Vždy musela do všeho strkat nos a dělat si legraci. Popošla jsem k oknu, bylo ušmudlané a plné pavučin, ale i tak jsem nahlédla ven. Kluci ještě nosili jídlo a pití. Říkala jsem si, že se půjdu porozhlédnout po zbytku domu, když už jsem tady. Dům byl skoro všude stejný, starý nábytek, na něm prach a pavučiny a občas na zemi nějaké sklo nebo zažraná skvrna. Bodejť by ne, vždyť tento dům byl naposledy obýván v době komunistů, patřil totiž veliteli VB.

Když jsem našla koupelnu, k mému udivení z kohoutků tekla voda a splachoval záchod, ale moc dlouho jsem se nezdržovala, protože vana byla skoro celá plná nějakým příšerně páchnoucím, tmavým slizem, který mě znepokojoval.

Večer jsme zapálili petrolejové lampy a uvařili si večeři z konzervy na přenosném vařiči. Radim pustil rádio a začali jsme popíjet. Byla uvolněná atmosféra, povídali jsme si a zpívali k hudbě z rádia. Pak mě Sára vzala za ruku, tak tak jsem se stačila natáhnout pro svítilnu, dotáhla mě až do koupelny. Zavřela dveře a s plamínky v očích se na mě otočila. „Myslíš, že mám u Radima šanci?" Překvapeně jsem se na ni podívala. „No, můj typ to není, ale zkus to, třeba vám to bude klapat," pokrčila jsem rameny. Měla úsměv od ucha k uchu, ať už to bylo mým výrokem, nebo vlivem alkoholu. Chystala jsem se vrátit k ostatním, ale z vany se ozval hučivý zvuk. Obě jsme nadskočily, vyběhla jsem do chodby a chvíli klopítala tmou. Sára se zastavila, postávala opodál. Oklepala se. „Lekla jsem se, když jsi najednou tak vystartovala, proto jsem běžela taky. Nejspíš to byl ucpaný odpad," dloubla do mě. „Hele," najednou ukazovala někam do tmy. Rozsvítila jsem svoji baterku, bylo tam další schodiště.