Zamčeno

2. část

„Tady jsem ještě nebyla,“ zapřemýšlela jsem se nahlas. „Já taky ne, pojď, jdeme se tam podívat,“ vyhrkla Sára dychtivě. „To nemá smysl,“ zavrtěla jsem hlavou. „Ten chlap, od kterýho si Radim bral klíče, povídal, že má klíče od všech pokojů až na podkroví.“ Sáře to zřejmě bylo jedno, už kráčela po schodech nahoru. Když stiskla kliku, dveře se pomalu otevřely. Moc se mi to nezdálo, tak jsem jen zavolala, že počkám tam, kde jsem, s baterkou... pomyslela jsem si. Ta její zvědavost ji jednou přivede do hrobu, musela jsem si povzdechnout. Najednou se z podkroví ozval výkřik, až krev tuhla v žilách.

Hbitě jsem vyběhla schody. Sára ležela na zemi v nepřirozené poloze, měla děsivě vytřeštěné oči. Avšak nejvíc mě vyděsila urousaná žena krčící se nad jejím nehybným tělem. Ze strachu jsem začala utíkat k ostatním. Když jsem vběhla do pokoje, nezmohla jsem se na víc, než že jsem si sedla na podlahu a začala brečet. Všichni se ke mně seběhli a začali se vyptávat, co se stalo. „Sára.“ Polkla jsem. „Je mrtvá,“ vykoktala jsem. „Cože!“ Vykřikli všichni. „Co se stalo Veroniko? Mluv!“ Třásl mi s rameny Radim. „Byla v podkroví, najednou zakřičela a pak tam stála ta žena,“ vzlykala jsem.

Ben mě objal. „Klid Veroniko, půjdeme se tam podívat,“ šeptal mi do ucha a postavil mě na nohy, Radim už procházel se svítilnou dveřmi. Pomalu jsem následovala Radima schovaná za Benovými zády. Srdce mi stále prudce bušilo a celá jsem se třásla z představy, co v podkroví najdeme. Radim stoupal po schodech. Stiskl kliku. Ale nic, dveře se ani nehnuly. Oba se na mě vyčítavě otočili. „Nejspíš se ti něco zdálo, přece jenom jsi něco vypila,“ poznamenal Radim. „Jsou zamčený, jak říkal pan Galan,“ poklepal na ně. „A kde je Sára?“ Zakňourala jsem. „Přece znáš ty její srandičky, jak ji znám tak si šla ven zapálit,“ utěšoval mě Ben. „Pokud se do rána neukáže, začneme ji hledat, ano?“ Stále jsem měla sevřené hrdlo a tak jsem radši jen přikývla. Odšourala jsem se zpět do pokoje, kde už nedočkavě stála Jana ve dveřích. „Tak co?“ Jen jsem pokrčila rameny a nechala kluky, aby jí řekli svoji verzi. „No, uvidíme,“ složila ruce. „Měli bychom jít spát.“ Rozložili jsme karimatky a vybalili spací pytle. Uvítala jsem, když jsem se mohla zabalit do spacáku a přitulit se k Benovi. Jana zhasla lampy, a pak bylo slyšet jen Radimovo dotěrné chrápání.

Celou noc jsem nezamhouřila oči, bála jsem se o Sáru a hrůzu mi naháněla ta scenérie, kterou jsem viděla v podkroví. Do mého strachu, jako dřevo do ohně přidávaly zvláštní zvuky. Když Radim přestal chrápat, jasně jsem je slyšela, jako by se ve stěnách někdo bláznivě hihňal a šeptal nesrozumitelné věci. Když už jsem to nemohla vydržet, strčila jsem do Bena. „Slyšíš to?“ Zašeptala jsem. „Co bych měl slyšet?“ Odpověděl mi rozespale. „Ty divný zvuky.“ Chvíli se zaposlouchal, „Nic neslyším, neboj se a spi,“ políbil mě na čelo a znovu usnul.

Ráno jsem byla úplně vyčerpaná a opuchlá. Ostatní se začali pomalu probouzet, tak jsem se protáhla a šla otevřít okno. S vrznutím se otevřelo. Najednou se něco zřítilo z vyššího patra a zůstalo nám to viset před oknem. Hrůzou jsem vyjekla. Všichni byli rázem na nohou a se stejným zděšením jako já zjistily, že to, co houpe před oknem, je Sářino zohavené tělo. Když jsem začala utíkat, ostatní už proběhli dveřmi. Stěží jsem popadala dech. Měla jsem strach jako nikdy předtím. Už jsem viděla vstupní dveře, když se s dunivou ránou prudce zabouchly. Pak zazněl zvuk zamykajícího se zámku. Pěstmi jsem zuřivě bušila do dveří. „No tak, lidi, pusťte mě ven! Prosím, mám strach. Pomoc!“ Křičela jsem. Uslyšela jsem jejich roztřesené hlasy. „Myslíte, že se zbláznila?“ Sípala Jana. „Přece ji tam nemůžeme nechat!“ Křikl na ně Ben. Radim se po něm hned ohnal. „Ty blbče jeden, chceš aby tě taky vykuchala?“

 „Já jsem ji nezabila,“ zasténala jsem přes dveře a kopla do nich. Pak už nebylo slyšet nic. „Ne! Nenechávejte mě tady!“ Křičela jsem, co mi plíce stačily. Potom jsem se pomalu sesunula k zemi. Přes slzy jsem nic neviděla. Ze strachu na mě přišly mdloby.