Zamčeno

3. část

Probrala jsem se, bála jsem se otevřít oči, doufala jsem, že to vše byl jen sen. Nebyl! Stále jsem byla v tom prokletém domě a ležela na studené dřevěné podlaze. Zachvěla jsem se. První, co jsem udělala, bylo, že jsem lomcovala dveřmi a doufala, že se dostanu ven, ale marně. Dopadaly na mě směsice strachu, zlosti a smutku. V přízemí měla okna mříže, a tak jsem s novou nadějí šla vyzkoušet otevřít okno v prvním patře. Pokoj, kde jsme předtím spali, jsem raději vynechala, z představy co bych tam našla, mi běhal mráz po zádech. Vešla jsem do jednoho z pokojů a se zatajeným dechem jsem se přibližovala oknu. Chtěla jsem otočit kličkou, ale ta zůstala stát jako přikovaná. Další pokus ve mně vyvolal další zoufalství. Zkoušela jsem otevřít okna snad ve všech pokojích, ale vždy se opakovala ta stejná scéna. Dostala jsem se až do malé kuchyňky, byla v ubohém stavu. Musela jsem brečet a křičet, z představy, že jsem tu zamčená a než mě někdo vysvobodí, něco mě tu zavraždí. Vykoukla jsem z okna, opuštěná, nikdo tudy nechodí, nemám šanci. Dveře, kterými jsem přišla, vrzli. Otočila jsem se. Zpoza dveří nad klikou svírala dřevo bledá a špinavá ruka. Vykřikla jsem. Děsila jsem se toho, co přijde. Rychle jsem popadla stoličku a rozbila jsem s ní okno. Chtěla jsem vylézt, ale kdybych se roztříštěnou tabulí pokusila vyskočit, nejspíš bych se podřezala. Obrátila jsem se zpět. Ruka byla pryč. Přitiskla jsem se ke zdi a přerývavě dýchala. Dlouho jsem zírala na ty dveře. Musela jsem se odsud co nejrychleji dostat. Už mi nezbývalo nic jiného, než to tu celé prohledat, najít klíče nebo nějaký tajný vchod. Začínala jsem být paranoidní. Prohledávala jsem skříně a šuplíky jako posedlá. Dostala jsem se i k šuplíku, který nešel otevřít, po druhém silnějším škubnutí však povolil. Ležela v něm stará zaprášená sloha. Měla na sobě vybledlé červené razítko Tajné. Vypadalo to na nějaké papíry původního majitele, byla tam spousta záznamů ze sledování nějaké dívky, která vedla hnutí proti komunismu. Staré fotky tohoto domu a spoutané, umazané dívky mě naháněly husí kůži. Byla mi povědomá, ale takovým tím tajemným způsobem. Když jsem konečně odtrhla oči od papírů, šeřilo se. Rozhlédla jsem se okolo sebe a s tou největší hrůzou jsem zjistila, odkud ji znám, teď stála v rohu pokoje a nepřítomně se na mě zírala.

S křikem jsem utíkala ani nevím kam, zavřela jsem se do jedné ze skříní, která stála na chodbě. Je to ona! Zabila Sáru! Opakovala jsem si dokola. Po přečtení záznamů začalo vše zapadat dohromady. Toto musel být duch dívky, kterou tu komunisté zamkli a nechali umřít, protože jim byla nepohodlná! Byla tu zamčená stejně jako já a teď se chce mstít! Musela jsem se uklidnit, ale nešlo to, byla jsem vyděšená k smrti, třásla jsem se a brečela. Trhavě jsem se nadechla když jsem uslyšela, jak podlaha pod něčí váhou zlověstně vrže. Zavřela jsem oči a dlaně si přitiskla k uším. Dveře se rozletěly. Stála tam! Mastné a rozcuchané vlasy, umazané cáry, které dříve mohli být oblečením. Pomalu ke mně natahovala zuboženou ruku. Vyskočila jsem ze skříně. Srdce mi bušilo jako o závod. Klopýtala jsem pryč, ale přišla jen tvrdá rána do hlavy. Musela jsem se do něčeho praštit a upadnout do bezvědomí.

Znovu jsem začala otevírat oči, v hlavě mi neuvěřitelně dunělo. Zvedla jsem pohled a zhrozila se. Stála tam, vedle skříně! A dívala se tím svým nic neříkajícím jakoby zvídavým pohledem. Jediné co jsem zvládla, bylo to, že jsem se odplazila za roh, byla jsem slabá. Tam jsem skrčila kolena a objala si je rukama. Kývala jsem se dopředu a dozadu, v domě byla tma a vzduch šeptal Zamčeno. Začala jsem bláznit, strach už byl k nevydržení. Jen jsem seděla v rohu a vyčkávala na nadpřirozeno, na ducha, na smrt. Chraptění se blíží. Dech se mi začal zrychlovat, šepot v hlavě neusával a napětí každou sekundu sílilo. Už byla na dotek a znovu natahovala svou ruku, s nejšílenější hrůzou jsem jí potupně ruku podala. Byla studená jako led. Tělem mi projela bolest jako bodnutí nožem do srdce. V mysli mi probleskovaly obrazy. Mladá spoutaná dívka. Odvlečená a zamčená v domě. Žádná možnost útěku. Zoufalství...

Teď jsem nebyla ve svém těla sama, dělila jsem se o něj s umučenou duší. Všechny mé zábrany zmizely. Křečovitě jsme vstaly a s bláznivým smíchem jsme prošly dveřmi do místnosti. Přiblížili jsme se k rozbitému oknu, vyklonily jsme se z něj a jen lehce zvedly chodidla z podlahy. Jako bychom letěly celou věčnost. Náraz byl dech vyrážející. Vytáhly jsme ze sebe největší kusy střepů. Olízly jsme vlhkou zem. Zkrvavělé prsty jsme zabořily do hlíny a do tmy jsme volaly „svoboda".