Alrena: Královna lží

4. Kapitola: Minulost

"Můj pane, probudila se." Štíhlí sluha stál mezi dveřmi do knihovny a čekal až ho jeho pán propustí. Ten se na něj zadíval s ustaraným výrazem. "Už víte kolik škod ta bouře napáchala?" Sluha se ani nepohnul, ani náznakem nedal najevo jakékoli emoce když odpovídal. "Škody jsou v tuto chvíli zanedbatelné a prozatím se mi nedostala žádných informací o obětech, té bouře." Goren si oddychl a mávnutím ruky svého Komorného propustil. Podíval se na stránky knihy kterou držel a snažil se ji už nejméně tři hodiny přečíst, zjistil, že se nedostal ani přes první odstavec a nemá tušení, co obsahoval, vzdal své snažení o četbu a knihu odložil na stolek. Promnul si spánky, bolest hlavy se postupně zlepšovala po bylinách, které mu podala jeho léčitelka Angling. 

Angling objevil před několik lety, putoval po světě se svým dávným přítelem, kterého považoval za otce, když narazili na vesnici. Chtěli si doplnit zásoby vody, na cestu pouští, ale místo toho uslyšeli křik a spatřili davy lidí. Zvědavost je zavedla až tam, kde uviděli hlavu ženy trčící ven z písku, tekla jí krev z úst a dav lidí kolem ní vytvořil kruh a házeli po ní kameny. Goren se zhrozil nad tím co viděl a dožadoval se vysvětlení. Jeden z obyvatel uměl jejich řeč a vysvětlil jim, že ta žena podvedla svého muže a za to si zaslouží trest smrti ukamenováním. Goren a jeho společník na sebe pohlédli a rozhodli se jednat. Pozvedli meče a stoupli si před hlavu ženy trčící s písku. Obyvatelé té vesnice ji zahrabali, aby se nemohla hýbat. Z davu vystoupil obtloustlí starší muž, rozhořčený jejich konáním a křičel na ně kletby v jim neznámém jazyce. Goren zakřičel na může který uměl překládat do jejich řeči a ptal se: "On je manželem této ženy?" Muž mu odpověděl kývnutím a neopovážil se vměšovat. Goren se rozkřikl, po celém shromáždění, po boku mu stál jeho přítel a chránili vyčerpanou ženu. "Tato žena je pod naši ochranou a nikdo z vás jí neublíží budu-li naživu." Trest ukamenování za to, že její muž nedokázal splnit manželské povinnosti a ona ulehla s jiným, mu nepřišel jako důvod někoho jen tak zabít. Tlumočník váhavě udělal krok vpřed a řekl: "Pane, tento trest za nevěru je naším ctěným zákonem, nemůžete odepřít jejímu právoplatnému muži aby ji za to potrestal, ta žena mu patří. Ve vaší zemi to je možná jinak, ale u nás se tradice a zákony ctí. Ta žena musí být potrestánu a muž očistění z její zrady. Smrt jí vykoupí a její hříchy také." Goren nevěřil tomu, co právě slyšel. Ta žena mu patří? Má právo ji zabít? Nerozuměl zákonům této země a připadaly mu jako barbarství. "Nikdo nemá právo zabít nevinného. Že ulehla s jiným? Není to právě chyba v jejím choti, že jí nedostatek něhy, či lásky donutil hledat ji v jiném loži?" Tlumočník pochopil, že cizinec jako on nemůže chápat jejich zákony a tradice, rozhodl se s ním nepřít, věděl, že by to nebylo k ničemu. Promluvil s mužem té ženy v jejich jazyce a oni mohli jen přihlížet ostré výměně názorů mezi těma dvěma. Nakonec se obtloustlý manžel zadíval na Gorena a kývl. Tlumočník spustil: "Řekl, že vám svou ženu vydá, ale musíte zaplatit za její hříchy a vykoupit si její svobodu." Gorenův přítel si odfrkl. "No prosím, za peníze už ani jejich zákony a tradice neplatí." Goren sáhl po měšci na opasku a hodil ho k nohám manžela té ženy. Ten ho zvedl a otevřel, potom se samolibě usmál a vyndal zlatou minci, kterou skousl mezi zkaženými zuby, aby zjistil, zda je pravá. Mávl rukou, aby jim naznačil, že žena patří jim a odkráčel společně s ostatními postávajícími. Někteří muži vzteky zahazovaly kameny, které měli v rukou, rozlobení nad tím, že jim někdo překazil zábavu. Goren a jeho přítel ženu vyhrabali z písku a pomohli jí vstát. Byla slabá a téměř se neudržela na nohou. Odtáhli ji ke koním a Goren ji posadil na toho svého, potom vyhledali studnu, dali koním napít a nabrali zásoby, aby opustili tohle příšerné město. Putovali podél pouště a zastavovali v malých vesnicích jen pro zásoby vody a jídla a na nocleh. Angling skoro dva dny prospala a ze spaní blouznila, když se konečně probrala, prozradila jim své jméno a poděkovala za záchranu. Goren byl překvapený, že umí jejich řeč, ale tu uměl i ten muž z vesnice, co jim překládal, nejspíš tam takových bylo více. Nepozastavoval se nad tím a pokračovali v putování. Po několika dnech Goren upadl do bezvědomí, dostal horečku a jeho přítelovi začínalo být jasné, že nejspíš zemře. Chytl nějakou cizokrajnou nemoc a on si s tím nedokázal poradit. Tehdy Angling přistoupila a začala odříkávat. Gorenův přítel netušil co se právě odehrává před jeho očima, ale věděl že ji musí nechat mu pomoci. Celou noc u něj seděla a odříkávala zaklínadla, v jednu chvíli odešla a přinesla nějaké kořínky, malý kousek mu vložila do úst a pokračovala. Další den ráno Angling vyčerpaná ležela na zemi a tvrdě spala, zatímco Goren otevřel oči a podíval se na svého přítele. "Co se stalo?" Zeptal se, když viděl vystrašený výraz v jeho tváři. "Umíral si." Goren nechápal o čem to mluví, cítil se zdravě, nic ho nebolelo, jen byl trochu unavený, ale po tolika měsících putování, kdo by nebyl? "Nic mi není, asi se ti něco zdálo." Jeho společník zavrtěl hlavou a zadíval se mu zpříma do očí. "To ona, uzdravila tě, celou noc nad tebou seděla a odříkávala zaříkadla v řeči, kterou neznám, potom ti vložila do úst nějaký léčivý kořen a odříkávala dál až do rána, kdy usnula a ty si procitl z horečky." Goren se posadil a prohlédl si Angling ležící kousek od něj, byla na ní znát únava a vyčerpání, oddechovala těžce a víčka se jí chvěla, rty se jí pohybovaly, jakoby chtěly něco vyslovit, ale hlas ji zradil. Snažil se ji probudit, ale jeho společník mu řekl, že je to jen marná snaha, pokoušel se o to také, a nepovedlo se mu to. Báli se, že nejspíš umírá, ale na rozdíl od ní, oni si nevěděli rady jak jí pomoci. Jediné co mohli udělat, že zůstali dokud se neuzdraví, či nezemře. Angling byla tři dny v hlubokém a neklidném spánku, když z něj procitla Goren a jeho společník si oddechli. Poděkoval jí za záchranu a ona mu tehdy řekla něco, co změnilo jeho budoucnost. "Není ti souzeno zemřít, tvůj osud na tomto světě ještě neskončil, jsi předurčen k něčemu většímu a důležitějšímu než myslíš." Gorenův přítel se začal hlasitě smát a plácl ho přes ramena. "No vidíš to, tak prej ještě uděláš díru do světa než zaklepeš bačkorama." Goren opětoval smích, ale Angling je umlčela jedinou větou, zadívala se na Gorenova společníka a pravila mu: " Doma tě čeká dcera, kterou nikdy nebudeš smět spatřit." Tohle ho donutilo se přestat smát, zvážněl a zadíval se na Gorena. "Pokud je pravda co říkáš, moje dcera budiž zaslíbena Gorenovi. Stáváš se jejím právoplatným manželem a toto pouto budiž nezlomné a i sám osud se před ním zalekne, pokud nedojde k jeho naplnění." Angling se na ty dva zadívala. "Budiž tomu tak, váš osud je zpečetěn a budoucnost závisí na Gorenově rozhodnutí." V tu chvíli Všichni tři věděli, že je čeká něco, co si nedokáží představit, seděli tam a mlčky sledovali jeden druhého. Na tu chvíli Goren nikdy nezapomene. Ta cesta byla tou poslední kdy spatřil svého přítele, společníka a víc než otce. Když se vrátili do své země, Goren i jeho přítel se každý vydal směrem ke svým domovům. Zatímco Gorena doma čekal přivítání a honosná hostina, jeho přítele čekali jen plameny a zbořené hradby, na jeho hrad útočilo vojsko. Okamžitě se vrhl do boje a zabíjel nepřátelé, jenže přesila byla pro něj i jeho rodinu zánikem. 

Goren se dočetl zprávu o zániku přítelova hradu až po týdnu, okamžitě se vyrazil hledat jeho ženu a dceru, která mu byla předurčena, ale nenašel nic víc než trosky z místa které znal tak dobře. Vyslal vojáky a špehy do všech koutů země, aby našli ženu a dítě. Uprostřed zničeného nádvoří stál ohořelí strom, znal ten strom a věděl co znamená, když je mrtví. Rozhodl se, že jejich dceru najde a ochrání, i kdyby měl zničit celá království. S tím slibem opustil to místo, jež se změnilo v doutnající hrob a vydal se zpět do své země, kde připravoval plán na pomstu těm, kteří zničili vše co měl rád. 

Přestal vzpomínat na ty dávné časy, které ho stále tížili a vstal, aby si šel promluvit s Alrenou. Pomalu vyšel z knihovny a cestou promýšlel, o čem s ní má vlastně mluvit. Když došel před dveře hned vedle svého pokoje zhluboka se nadechl a otevřel je. Seděla na židli u okna a dívala se ven na to co zbilo po tak překrásné zahradě. Přešel místnost a zastavil se za jejími zády. Mlčel a pozoroval ji. "To jsem udělala já?" Gorenovi se ulevilo, když slyšel to provinění v jejím hlase, bylo jí líto co provedla, což v něm zaselo zrnko naděje, že ještě není pozdě. "Neovládla si se, byla to moje chyba, měl jsem vědět, že se to stane a nenechávat tě osamotě."
Alrena odvrátila zrak a pohlédla tázavě na Pána toho domu. "Jak si to mohl vědět? Ani já netušila co umím."
Goren si vzal židli, která byla u stolku před zrcadlem a postavil ji vedle Alreny a posadil se. Zadíval se do prázdna a přemýšlel jak začít. Zápolil sám se sebou a s vinou ve svém srdci, že ji nenašel dřív. Pak začal vyprávět: "Žena mého dávného přítele, měla stejnou moc, když na jejich domov zaútočili a ona věděla, že nemají šanci přežít. Tehdy vypustila svou moc a vše živé v dosahu spálila na popel. Na město se snesla ohromná bouře a všechno zničila. Všichni zemřeli až na jejich novorozenou dceru, ta jediná přežila, ale unesli ji. Trvalo roky, než jsem ji našel a putoval jsem po celém světě, až jednou jsem objevil důkaz její přítomnosti. 

Ta dívka vyrůstala ve lži. Tvrdili jí, že je dcerou té země, ale nebyla. Byla zajatcem a nechali ji vyrůstat jako vlastní dceru jen proto, aby zneužili její moci, která se projeví s úderem půlnoci o jejích 18. narozeninách."

 Alrena zbledla, ten večer když zaútočili na hrad, ta večeře na kterou se chystala byla oslavou jejích 18. narozenin. "Chceš mi tvrdit, že tou ztracenou dcerou jsem já?"
Goren se jí zadíval do očí a kývl. Alrena opětovala jeho pohled a snažila se pochopit to všechno, ale jak? Má mu vůbec věřit? "Jak si můžu být jistá tím co tvrdíš? Co když mi lžeš!"
"Alreno!" Tím rázným tonem jakým vyslovil její jméno, si získal její pozornost. "Pamatuješ si ten strom uprostřed nádvoří?" Zamyslela se a přikývla. "Ano, ten samí máš i ty ve svých zahradách, tvrdili mi, že nikde na světě není stejný jako ten v Elzii." Zmínka o tom místu jí zasáhla u srdce.
"Není tomu tak, ten strom se nenachází pouze zde nebo v Elzii, nachází se tam, kde jsi ty. Dříve ten strom rostl jen tam, kde žila tvá matka, když zemřela, zemřel s ní i on."
Ničemu nerozuměla. Jak by mohl strom růst jen tam kde je ona? Chce tím snad říct, že v Elzii už žádný není? Místo toho roste zde v jeho zahradě. Bylo absurdní něčemu takovému uvěřit.
"Já vím, že to nedává smysl, ale ta síla která žije v tvém nitru, také nedává smysl. Je to kouzlo a kouzla se většinou nedají vysvětlit. Nemusíš mi věřit, ale věř tomu co cítíš." Vstal, zadíval se na ni a odešel z místnosti. Nechal ji osamotě, ale po chvilce přišla jeho léčitelka. Alrena se na ni zadívala. "Ty umíš čarovat že?" Anglilg přikývla, ale nepromluvila. "Ta moc co se ve mě skrývá, dokážu ji ovládnout?" Angling neodpověděla. Alrena pochopila, že odpovědi na její otázku se nejspíš nedozví od nikoho, pokud je na tomto místě vůbec někdo, kdy by odpovědět dokázal. Znovu se podívala ven z okna a sledovala ten strom, který má růst pouze tam, kde je ona. Koruna stromu kvetla a zela životem, až na spodní větve, ještě ráno byli také rozkvetlé a živé, nyní byli uschlé a mrtvé. Neveděla proč, ale silně jí to zneklidnilo. Pocítila strach a nevěděla co to znamená, mohla se jen domnívat.
Léčitelka byla v její komnatě a stála na stráži až dokud Alrena neusnula. Došlo jí, že ji má hlídat, aby opět nevypustila svou moc a neničila vše živé a popravdě jí ani nevadilo, že tam s ní je. Bála se své moci snad víc, než se bál její moci Pán této země.