Ereri | oneshots

Ztracené brýle [AU]

Nejenže přijdu pozdě na přednášku profesora Jaegra, ale dokonce mě po cestě srazí nějaký přerostlý puberťák. Dopadl jsem na tvrdou zem, telefon jsem tak tak zachránil, ale brýle odletěly někam do neznáma. Podíval jsem se na toho kluka, co zapříčinil můj pád, ale viděl jsem v něm jen opálenou šmouhu s dvěma rozmazanými zelenými fleky uprostřed obličeje.

„Omlouvám se, moc se omlouvám! Nechtěl jsem, fakt mě to moc mrzí!“ Začal se zběsile omlouvat a sbírat ze země moje materiály a papíry, co vypadly ze skripta. Rychle jsem si je převzal, na brýle kašlal a opět se rozeběhl směrem k vysoké škole. Proč já blbec nezůstal na koleji.

Akorát jsem se zastavil před Seichovou budovou, když mi mobil tichým vibrováním oznámil příchozí hovor od Hanji, mé kamarádky. Odmítl jsem ho a vstoupil dovnitř. Auditorium jsem našel i s rozostřeným viděním a s krátkým zaklepáním vešel. Profesor Grisha Jaeger, nás přednášející psychologie, se na mě skepticky podíval. To jsem věděl, i když jsem ho vlastně pořádně neviděl. „Pane Ackermane, pokud chcete přicházet pozdě, alespoň se před vstupem do třídy upravte,“ pokáral mě, „a kde máte brýle, nikdy jsem vás bez nich neviděl.“ Povzdechl jsem si. „Ztratil jsem je po cestě.“ Profesor se jen zasmál a poslal mě sednout.

Z jedné zadní lavice se na mě už šklebila Hanji, vedle ní se válel Erwin a vypadalo to, že spal. „Jak se ti povedlo zaspat, shorty?“ Šeptla se smíchem a zadívala se na mě. Bouchl jsem ji do ramene. „Au! Levi!“ Zašklebil jsem se na oplátku. „To bylo za tu přezdívku.“ Přestala si třít rameno a zazubila se. „Myslíš shor- au! Rivaille okamžitě mě přestaň mlátit!“ Křiklavě polohlasem a uraženě našpulila rty. Protočil jsem očima cvrnkl ji do čela.

Často jsme se takhle pošťuchovali, skoro stalo se to dalo nazvat naší tradicí. Nezapsali jsme se na moc stejných předmětů, jen psychologii jsme měli všichni tři.

Odvrátil jsem zrak na profesora, který zrovna o něčem horlivě diskutoval s Petrou v přední lavici. „Neignoruj mě! A pověz mi tvé dnešní ranní dobrodružství.“ Na tváři měla tak široký úsměv, až jsem se bál, že jí prasknou koutky. Dlouze jsem vydechl a zatvářil se otráveně. „Nic zajímavýho se nestalo. Pracoval jsem až do noci a zapomněl si dát mobil na nabíječku, takže se vybil, když jsem spal a logicky mi nezvonil budík. Pak mě srazil nějakej středoškolskej spratek, spadli mi brýle, ale nehledal jsem je. Což je jakoby moje chyba, ale co. No a dál to znáš.“

Trochu mě děsilo, že se po zbytek přednášky jenom přiblble culila, ale nějak jsem to neřešil a radši si dělal poznámky. Za nedlouho nás profesor stejně propustil, teda až na mě. „Pane Ackermane, na slovíčko, prosím.“ Polkl jsem a útrpně se na ni podíval. Její výraz jsem, ale moc nepoznal, protože už byla příliš daleko na to, abych na ni dohlédl svým špatným zrakem.

Došel jsem k jeho stolu a nervózně žmoulal cíp bílé košile. Chvíli jen tiše urovnával věci do úhledných komínků, aby mě napínal, nakonec si však povzdechl a otočil se na mě. „Nejste zde kvůli vašemu pozdnímu příchodu, pane Ackermane. To není má starost, zda docházíte na můj předmět či ne, to je čistě ve vašem zájmu,“ odmlčel se, aby našel nějaký papír v jednom z komínků, „toto je vaše esej, z hodin slečny Nanaby.“ Ajaj. Jeden z mých volitelných předmětů, rodinná a sexuální výchova.

„Jakožto vystudovaný psycholog jsem byl pověřen si s vámi promluvit o této práci, na téma Má rodina,“ opět se odmlčel a tužkou podtrhl první větu, „hned na začátek jste uvedl, že vaše rodina se dá rodinou nazývat pouze proto, že je pokrevní. O emocích jste se ani nezmínil.“ Semkl jsem rty do jedné linky a zadíval se na velké červené A. „Moje rodina není věc, o který bych chtěl mluvit. Je to osobní.“ Jen pokýval hlavou a zkoumavě si mě prohlížel. Už se nadechoval, že něco řekne, ale přerušilo ho rychle klepání na dveře.