Ereri | oneshots

Padlý [AU]

„Pane, jste si jistý?" Petra hlasitě polkla a nejistě si poposedla. Střelil jsem po ní varovným pohledem. „Psst, nikdo nás nesmí slyšet," sykl jsem a víc nás oba zakryl mohutnými bělostnými křídly. 

Nervózně na mě pohlédla. „Omlouvám se," šeptla. Ohlédl jsem se. Žádný z démonů nás nesledoval, ale i tak jsme si nemohli být jistí. Jak jsme se jen do téhle šlamastiky dostali?! Plán šel bez problémů a najednou do budovy vtrhnou zplozenci pekla a rozpoutají naprostý chaos.

Pokynul jsem ji, aby zalezla víc do lesa. V podřepu se dokolíbala za další strom a já ji kvapně následoval. „Kde jsou ostatní?" zajíkla se zoufale, když se z dálky ozval hlasitý křik. Nemohli jsme nic udělat.

Já byl zraněný, krev se z mého boku řinula jako zasraný vodopád a jestli to brzo nezastavím, budu mít velký problémy. Jedno křídlo jsem měl nehezky pochroumané, ale musel jsem nás aspoň trochu zakrývat. 

Petra byla andělem nejnižší úrovně - měla jen malá křidélka sotva ve velikosti jejích vlastních zad. Byla ale mou pravou rukou a já, jako jeden z mocných serafínů, jsem ji nemohl nechat ve štychu. Naštěstí nebyla až na pár škrábanců a odřenin zraněná.

„Buď mrtví, nebo už uprchli." Petra vzlykla. Dlaní si rychle zakryla ústa, aby už další zvuky neunikly a my zůstali v tichosti.

„Nechte mě vás ošetřit," zaprosila, když jsem vykašlal další krev. Otřel jsem si bradu a bílá košile už dávno bílá nebyla. Čerstvá rudá krev se do ní vpíjela a vytvořila na ní fascinující obrazec. Na boku už jsem měl velkou skvrnu, na krajích už zaschlou a nahnědlou. 

„Nemůžeme plýtvat tvou sílou, Petro. Zvládnu to," zachraptěl jsem. Nedůvěřivě ke mně vzhlédla. Zamrkala na mě uslzenýma očima. „Démonní zrazení se vám neuzdraví bez duchovní moci, pane. Prosím, prosím, nechte mě aspoň zastavit to krvácení."

Frustrovaně mi zacukalo v obočí. Znovu jsem se ohlédl, nikde nikdo. Popadl jsem Petru za ramena. „Krvácení nech být. Stačí jen to křídlo, abych nás mohl vzít do bezpečí. Tam mě klidně vyleč celého, ale ne teď a tady, když nás nemůžu chránit."

Horlivě přikyvovala. Položil jsem do jejích rukou pochroumané křídlo. Opatrně ho stiskla a slabá zlatá záře vycházející jí z dlaní obalila celou postiženou část. Cítil jsem, jak mi pod kůží narovnává kost a spojuje jí zase dohromady. Samozřejmě, že to zatraceně bolelo! Ale nemohl jsem ani pípnout.

Zatnul jsem zuby a prostě to přetrpěl. 

Petra se odtáhla. Opřela se rukama o kolena a hlasitě oddechovala. Upřela na mě svůj zrak. Zahýbal jsem s vyléčeným křídlem, ačkoliv to zabolelo, unést dvě těla by snad mohlo.

„Jestli nechceš spadnout, chyť mě kolem krku." S rudými tvářemi mi obmotala ruce kolem krku. Pevně jsem ji vzal kolem pasu a několikrát mohutnými křídly zamával. Vznesli jsme se pár metrů do vzduchu a já už si myslel, že jsme v suchu a dostaneme se odtud.

Za námi se ozvalo několik výkřiků v jazyce, kterému jsme my andělé nebyli schopni porozumět. Enochiánská mluva byla odlišná od té, kterou ovládali démoni, ani jsem ty skřeky nedokázal pojmenovat. 

Marně po nás natahovaly pazoury s ostrými černými drápy, házeli po nás svoje prokleté zbraně, ale nic na nás nedosáhlo. Máchal jsem křídly, svaly na zádech žalostně skučely, ale nemohl jsem polevit. Musel jsem veškerou bolest zahnat do koutku mysli.

„Kam?" vykřikla Petra a snažila se na mě co nejvíc natisknout. Já věděl přesně kam. Do hor, za řeku a přes les a tam skrz jeskyni do podzemí.