Ereri | oneshots

Tři slova

Jednou se mě Hanji zeptala, jak bych sám sebe popsal třemi slovy. Nikdy jsem sám sebe nikam neškatulkoval, ani se nehodnotil. Nechtěl jsem říct něco, co ostatním nedávám najevo. Ale to bylo opravdu dávno.

Na nebi zrovna pluly růžové červánky a slunce nám posledními paprsky hladilo tváře. Toho dne jsme se vrátili z výpravy, kdy zemřelo víc lidí, než bylo potřeba. Kvůli jedné hloupé chybě. Jeden z kadetů si spletl náboj světlice a místo zelené vystřelil černou. Posádka tedy zahájila plán, kdyby tato situace nastala. Jenže titáni nebyli na straně toho kadeta, ale na té, kterou jsme mylně považovali za bezpečnou.

Po příjezdu do štábu jsme se já, Hanji a Erwin posadili na střechu a jen pozorovali mraky honící se po obloze. A v ten moment se ta šílená ženská zeptala. „Kluci, jak byste mě popsali třemi slovy?" S blonďákem jsme se na sebe podívali, než se pousmál a odpověděl jí. „Asi bláznivá titání žena."

Hanji se na něj zazubila a otočila se na mě. Hlavou mi běhala spousta nápadů, ale žádný mi nepřišel pasující na její osobnost. „Čtyřoká neuklízející slepice." Erwin se rozesmál, zatímco Hanji předstírala, že je uražená. Já byl se svou odpovědí vcelku spokojený. 

„Fajn, tak teď ty," zamumlala našpuleně a poklepala si prsty na bradu. „Ty jsi zakrslý uklízející maniak." Spražil jsem ji pohledem, zatímco se Erwin popadal za břicho. Skočil jsem na ni a zatahal ji za ten její rozcuchaný culík. Snažila se bránit, plácala nohama rukama a mrskala sebou ryba nasuchu, ale nebylo jí to nic platné. Krutě jsem ji začal lechtat.

Zvedl jsem se z ní a posadil se zpátky na místo po jejím boku. Udýchaná zůstala ležet na zádech. „A co ty... Erwine?" vysoukala ze sebe. Její hruď se zběsile nadzvedávala, na rtech jí však úsměv zůstával.

„Hmm... chladný milovník čaje," pokrčil rameny nad svou prostoduchou odpovědí. Uchechtl jsem se. Hanji se vyšvihla do sedu, ale než stačila popsat Erwina, zvedl se, vyšplhal na malou stěnu vížky a vrátil se dřevěným poklopem zpět dovnitř.

Bruneta založila ruce na prsou a odmítala se hnout z místa. „A ty by ses popsal jak, když se ti můj návrh nelíbil," zabrblala a oči se ji zaleskly zvědavostí. Podíval jsem se na ní. Během krátkého ticha jsem se pousmál. Pocuchal jsem ji vlasy a odešel, aniž bych jí dal jakoukoli odpověď.

Teď, o čtyři roky později, bych stále nevěděl, jak sám sebe popsat. Moje osobnost se nějak výrazně nezměnila a jen dvě události považuji za skutečně důležité. Ta první mi stále leží na paměti jako tomu bylo kdysi. Jenže přes smrt své jednotky jsem se musel přenést. Mám novou, všichni ti spratci mi chtě nechtě přirostli k srdci. 

Ta druhá je poněkud čerstvější. Není to tak dávno, co jsem se jedné chladné noci toulal hradem jen v košili a slabých kalhotách. Mrzl jsem, ruce se mi zimou klepaly a chabé světýlko v lucerničce už dávno sfoukl vítr. 

Všude bylo jen ticho. Neslyšel jsem vlastní kroky, možná to bylo i tím, že jsem boty nechal ve svém pokoji. Z postele mě vyhnal zlý sen a pocit úzkosti, který se mi opakovaně vracel. Nekonečné svírání hrdla, jejich hlasy obviňující mě ze všeho, co jsem udělal. Že jsem je všechny nechal zemřít. 

Stále si dokonale pamatuji moment, kdy se mi na rameni objevila teplá dlaň. Celé tělo mi najednou objala příjemně měkká látka a pevné paže se mi obmotaly kolem krku. Vysoké tělo se natisklo na mé. Horko, které z něj sálalo a šepot, který se ozýval těsně za mým uchem. „Je chladná noc, heichou. Odvedu vás zpátky do vašeho pokoje."

Nevěděl jsem, co dělám. Nevnímal jsem své okolí, mé tělo se prostě hýbalo samo od sebe. Jenže pak se na okraj mého vědomí vkradl něžný hlas, zněl tak povědomě. Rád jsem ho poslouchal.

Našeptával mi, nerozuměl jsem slovům, která říkal. Vnímal jsem jen jeho tón a teplo, co mě obklopovalo. A jak řekl, pomohl mi zpátky do pokoje. Stále zabalený v jeho plášti jsem si lehl na postel a nepřítomným výrazem na něj zíral. 

Vzpomínám si, že jsem ho chytil za ruku a prosil ho, aby zůstal. Nechtěl jsem být sám. Bál jsem se, že bych v té temnotě zůstal napořád a nikdo by mě nepřišel zachránit. Ale on to dokázal. Chytil mě za rameno a pevně držel a já cítil jak všechno mizí. Všechno zoufalství, které se mě snažilo vtáhnout do černých hlubin. Ale Eren mě nepustil.

Ráno jsem se probral a on mi musel vše vysvětlit. A tak jsem se dozvěděl, že na té chodbě na mě hodnou chvíli mluvil, ale že jsem prý nereagoval. Třásl jsem se zimou, křečovitě svíral lucernu s vyhaslou svíčkou. Žádná slova jsem neposlouchal, říkal, že se o mě bál.

Prý jsem se uklidnil, až když se dotkl mého ramene a mě to utvrdilo v myšlence, že mě svým dotekem opravdu zachránil ze spárů temnoty. A já pochopil, že jen on mě od toho může osvobodit. Od pocitu méněcennosti, zoufalství a nekončících muk. Svou láskou zalátá štěrbiny v mém srdci, mou duši naplní štěstím.

Zamiloval jsem se do něj. Od té noci, na kterou občas ještě matně vzpomínám, jsem o něm smýšlel jinak, než předtím. Když se naše pohledy setkaly a já se topil v mechově zelené, srdce mi bilo jako o závod, když se usmál a pod očima se mu objevily malinké vrásky, mé tváře zalila růž. 

Zprvu jsem tomu nerozuměl. Myslel jsem, že je to jen vděčnost. Věděl jsem, že byl speciální, nikdy jsem na něho neshlížel jako na obyčejného kadeta. Ale až dlouho po tom jsem si uvědomil, že to nebyla vděčnost, ale láska.

K uvědomění mi pomohla Hanji, se kterou jsem vedl dlouho debatu a ona si celou tu dobu myslela, že spolu něco máme. Nevěřila, že si těch vzájemných pohledů nevšimli. Nevěřila mi ani to, když jsem jí tvrdil, k němu nic necítím. Sám jsem někde v hloubi duše věděl, že je to lež, ale nikdy bych to neřekl nahlas.

No, jenže tu naši konverzaci slyšel i Erwin a nahlas vyhrkl, „Levi miluje Erena?" zatímco stál Eren přímo za ním. Hanji byla šokem strnulá, já jsem k mému vlastnímu udivení popadl za ruku a vedl napříč hradem na střechu.

Oba jsme byli rudí a atmosféra mezi námi byla taková trapně nervózní. Když už jsem ji nemohl vydržet, skoro jsem na něj vykřičel všechno, co k němu cítím. Všechno to, co jsem si tak dlouhou dobu nechtěl přiznat. 

A ještě té noci jsem dostal svou první pusu a přesně o týden později zažil i své poprvé. Eren se stal mým milencem a já nemohl být šťastnější.

O pár měsíců později se mě Hanji znovu zeptala, jak bych se popsal třemi slovy. Jen jsem se uchechtl a zadíval se na svého přítele. Stál kousek od nás, bokem opřený o parapet s rukama založenýma na hrudi a tím svým sladkým úsměvem si povídal se svými přáteli.

„Zoufale zamilovaný blázen."

°∆°
°°°
1140 slov. Co vy na to?
Dokončený oneshot.