Mrtvý život: Siréna

Kapitola 1. (Jindřich)

Byl příjemně deštivý den, Sobota dopoledne. Já se jako obvykle procházel sám lesem, abych si vyčistil hlavu po všem tom frmolu, který jsem musel opět za celý týden prožít.
Najednou se nedaleko ode mě zablýsklo. Než jsem to stihl pořádně zaregistrovat, už se rozpršelo a mé nohy se během chůze bořily čím dál hlouběji do mazlavého bahna. Náhle jsem měl pocit, jako by mi někdo posvítil do očí baterkou, velkou jako mrakodrap. Vedle mě začal hořet strom. Ve chvíli, kdy zahřmnělo jsem si plně uvědomil, že blesk zasáhl strom, který se v tu chvíli nacházel vedle mě a vypadal, že se brzo skácí přímo na mě.
,,Do prdele". Bušilo mi srdce jako splašené. Chtěl jsem okamžitě utéct, jenže jsem stál na místě jako přibitý. Podíval jsem se na své nohy- byly uvězněné v bahně! Bezmocně, se slzami v očích jsem sledoval, jak se obrovský kmen stromu řítí přímo na mě. Před očima mi proběhl celý můj život. Ucítil jsem tak velkou ránu do hlavy, jakou si živý člověk nedokáže představit. Cítil jsem, jak se mi trhá lebka.... Tma. Pískání v uších začínalo být stále hlasitější. Nedalo se to vydržet-

***

Prudce jsem se posadil a zalapal po dechu. Zřejmě jsem při spaní na nějakou chvíli přestal dýchat.
,,Co to sakra bylo?!..." Zaskučel jsem a protřel si oči.
Asi deset minut jsem seděl na posteli a snažil se vzpamatovat a uvědomit si, že jsem naštěstí stále naživu.
To bylo tak neskutečně reálné.
Dostal jsem husí kůži. Otřásl jsem se.
Po chvíli jsem se konečně pomalu zvedl, abych nedostal závrať, a odbelhal se do koupelny.
,,Uh, kolik je vlastně hodin?". Vykoukl jsem ze dveří koupelny a snažil se zaostřit na hodiny, visící na stěně ložnice. Hodiny ukazovaly za deset minut sedm.
No, vzbudil jsem se tak akorát. Za deset minut by mi stejně zvonil budík. Podíval jsem se na sebe do zrcadla. V tu ránu jsem dostal dejavú- oslepilo mě ostré světlo a náhle se nademnou zvětšoval stín stromu.
Šokem jsem málem upadl, ale jenom málem, protože jsem se stihl zachytit o umyvadlo.
,,Ty vole...".
Vyšoupl jsem se na nohy a snažil se dát do kupy. Oholil jsem se, převlékl se a hodil do sebe zbytek kebabu ještě ze včerejšího večera.
Když už jsem měl ranní rutinu za sebou, juknul jsem na hodiny.
,,Vzhůru do roboty", s povzdechem jsem zabrblal.
Zamkl jsem byt, sešel po schodech dolů, vyšel ven z baráku a místo toho nasedl do své stříbrné Octavie.
Po dvaceti minutách jsem se dostavil na své dnes první místo činu- parkoviště před policejní stanicí.
Hlídač kývnul na pozdrav, kývnutí jsem mu oplatil a vešel jsem do budovy. Vydal jsem se jako každé ráno první do šaten, kde si zrovna zády ke mně svlékal triko můj nejlepší kamarád ze střední, Richard.
,,RIČRDEEEE!!!", nasadil jsem tenký hlas naší šéfky, která po něm přesně takhle řve každý den.
Leknutím nadskočil a s vytřeštěnýma očima se otočil. Když se mu místo nabubřelé šéfky vyskytl pohled na rozesmátého mladíka... Teda staříka... Hele, nejsem zas tak starej, ne? No, tak muže ve středním věku, jeho koutky úst se povytáhly, jenže je hned zatáhl a nahodil místo toho káravý pohled.
,,Ty, ty, ty! To se nedělá, imitovat svoji nadřízenou!", pohrozil mi dvěma ukazováčky zároveň.
,,Ale, ale, RIČRDE, ten úsměv ti slušil více. Žádná nadřízená tě nebude chtít, když se na ni budeš dívat tak, jak na mě.", odpověděl jsem mu na oplátku stejným káravým tónem i pohledem.
,,Debile." zasmál se a podíval se na hodinky. ,,Měl byses rychle převléct, za pět minut máme být v autě."
Protočil jsem oči a vykročil ke svojí skříňce. ,, Děláš, jako bys mě vůbec neznal. Snad přece víš, že mně trvá jenom 2 minuty než se obleču a nakonec mi stejně zbyde čas na upečení kachny."
Richard při slově ,,kachna" zamlaskal. ,,Kachnu bych si dal, člověče. Někdy bych se měl k tobě stavit na kachnu, viď?" Zazubil se a já, jelikož jsem si právě přes hlavu přetahoval tričko, které bylo součástí naší uniformy, jsem ze srandy zahuhlal, ať si o tom nechá jen zdát. ,,Cože?" dal si ruku k uchu. ,,Přes to tričko tě vůbec nešlo slyšet, ale to ani nemuselo, protože jsi určitě svému kamarádovi nemohl říct ne." mrkl na mě zrovna když jsem si nasadil policejní čepici na hlavu, což byl také poslední kus uniformy, co na mně scházel. To ho přinutilo vykročit ven z místnosti a dřív, než jsem stihl něco říct, tak triumfálně ukončil naší konverzaci o kachně. ,,Tak jsme dohodnuti, kamaráde!" při cestě ven se ve dveřích ještě naposledy otočil čelem ke mně, zasalutoval a odkráčel.
,,To je tak , když člověk neumí prohrávat." řekl jsem si sám pro sebe a zakroutil hlavou, přičemž jsem měl stále povytažené koutky úst.
Vyšel jsem ven z šatny a málem se srazil s naší šéfovou.
,,Pardon, omlouvám se..." zagestikuloval jsem rozpačitě rukama.
Šéfová mě přísně umlčela zvednutou rukou: ,,Pane Jelen, dobře, že jsme se, doslova, střetli. Chtěla jsem Vám totiž oznámit, že dnes budete pracovat s Hildou Hlinkovou."
Oh kurva.
,,Aha... Výborně. Děkuju Vám za informaci."
Šéfová se zamračila ještě víc, než se mračila doteď... A to jsem si myslel, že to snad víc ani nejde, ale helemese:
,,To nebyla informace, to byl rozkaz! Běžte okamžitě do auta, paní Hlinková tam na Vás již čeká."
Ještě aby nečekala, babice jedna.
,,Rozkaz, paní." kývnul jsem rázně hlavou a vykročil na parkoviště.
Tam už mě čekala již zmíněná fúrie u jednoho z několika firemních aut.
,,Dobré ráno Vám přeji, paní Hlinková." pokývl jsem s nejvíc falešným úsměvem na světě, přišel až k autu a následně otevřel dveře pro řidiče.
Jenže Hlinková měla své dny: ,,Proč si tam sedáš?! Jasně mi paní Pomořanská řekla, že dnes mám být řidič radši já! Tobě by to prý někde uklouzlo a spadli bychom do příkopu." zasmála se svému ,,vtipu".
Pozvedl jsem arogantně obočí a klidným hlasem odvětil: ,,Mně nic takového šéfová... Teda vlastně paní Pomořanská neříkala, ale jestli bez řízení nepřežijete, tak s chutí do toho. Klidně si sednu vedle."
I když bych mnohem radši seděl o dvě planety dále.