Mrtvý život: Siréna

Kapitola 2. (Jindřich)

Kroužili jsme uličkami města a znuděně čekali na nějaké známky nedobrého páchání, či na policejní vysílačku. Mezi mnou a Hlinkovou se ve vzduchu vznášela napjatá atmosféra. Po dvaceti minutách jsem to napjaté ticho už nevydržel a snažil se zahájit konverzaci.

,,Venku je dneska docela špatné počasí, že?..''. Jen co jsem to dořekl, tak jsem si v duchu vynadal. Nechápu, o co se tu snažím.

Hlinková dál mlčela, jen trochu nakrčila obočí.

Odkašlal jsem si a snažil se přijít na to, co budu dál říkat. Ať už proboha na něco narazíme... Doslova.

,,Snad nepřijde bouřka.''. Jen co jsem to dořekl, tak se někde v dáli zablýskalo.

To jsem tomu zase dal. Hlinková se zamračila ještě více. Vždy předtím mi připomínala nějakého ještěra, ale v tu chvíli vypadala jako stará ropucha.

Vlastně nechápu, proč mám takovou autoritu vůči nějaké staré babici. Jsem sice chlap, ale to přece neznamená, že bych měl tolerovat nějaké sekýrování od ježibaby Hlinkové, která má každý den krámy.. Jestli je vůbec v jejím věku ještě pořád má. Nadechl jsem se k protestu: ,,Tak hele..''.

Jenže v tu chvíli zapraskala vysílačka. ,,No díky bohu, a mám pokoj.'' zakvákala Hlinková.

,,Volám betu 121. Beto 121, slyšíme se?'' ozvalo se z vysílačky. Já už držel vysílačku v ruce: ,,Tady beta 121.''

,,Beto 121, na ulici Havlíčková 174 byl odcizen vůz se státní poznávací..'', v té chvíli jsem bral do ruky papír a tužku a začal psát, ,,.. značkou 39BH14C. Vůz má stříbrnou barvu a odbočil vpravo do ulice Podlouhlá 175.''

,,Rozumím, státní poznávací značka je 39BH14C, jedeme tam.'' mezitím, co jsem mluvil do vysílačky, Hlinková už spustila sirénu a zajela do ulice Havlíčková.

,,Hlinková! Měla jste zajet rovnou do ulice Podlouhlá! Teď má ten zmetek náskok!'' vybuchl jsem vztekem, ale Hlinková jen podrážděně odsekla: ,,Je tam jednosměrka, ty idiote!''

Zajímalo by mě, odkdy si tykáme, ty ropucho.

Uraženě jsem zmlknul a díval se z okna, jestli neuvidím stříbrné auto.

,,Myslím, že potřebujeme posily.'' odtušil jsem.

,,Myslíš, že Vrána je tak blbý, že by nám neposlal ještě jednu hlídku?'' odsekla Hlinková a hned na to zapraskala vysílačka.

,,Tady beta 110, volám betu 121. Pronásledujeme toho zloděje aut na ulici Borovská. Nejsou tady odbočky, před námi je řeka. Jeďte k nám přes ulici Vdolská, a to rychle!''

,,Tady beta 121, rozumím, jedeme tam.'' odpověděl jsem a Hlinková vystartovala jako blesk. Ostatní auta nám musela co nejrychleji uhýbat z cesty, jinak by byla srážka.

Zrovna začalo hodně pršet. Stěrače dělaly, co mohly, abychom viděli aspoň něco.

Tomu říkám úžasné načasování.

Zabočili jsme doleva a malém jsme se srazili se stříbrným autem.

,,To je on!'' vykřikl jsem, jenže to už stříbrné auto uhánělo pryč od nás a za ním jela plnou rychlostí beta 110.

Zvedl jsem vysílačku a dával informace policejní lince.

,,Tady beta 121, společně s betou 110 pronásledujeme pachatele.''

,,Rozumím.'' ozvalo se z vysílačky a my uháněli za oběma autama.

Stříbrné auto zabočilo na most, který byl postavený přes řeku.

Hlinková najednou strmě zabočila doleva, přímo do řeky.

,,Hlinková! Co děláš?!!'' zařval jsem.

Já věděl, že jsem měl řídit radši já.

Hlinková neodpovídala, jen se soustředěně mračila a najela si to do řeky.

To je konec, my se tady zasekneme.

Schoval jsem si obličej do dlaní a čekal na prohru. Už jsem slyšel šplouchání kolem nás. Jenže to brzy přestalo. Překvapeně jsem otevřel oči a viděl jsem, jak jdeme do kopce na silnici. Přejeli jsme řeku a hnali se přímo naproti stříbrnému autu.

Dojeli jsme až k mostu. Na jedné straně mostu byla beta 110 a na druhé jsme byli my. Pachatel byl obklíčen.

Stříbrné auto prudce zabrzdilo a ze dveří vyskočil muž v černé bundě.

,,Tady beta 121, obklíčili jsme pachatele. Z auta vyskočil muž v černé bundě, beta 110 muže pronásleduje.''

Hned na to jsme vyskočili z auta i já a Hlinková. Pachatel se drápal na zábradlí v úmyslu skočit z mostu do řeky. Hned za ním běžel můj kolega Hradil.

Když pachatel skočil, tak ho Hradil stihl ještě chytit za kapuci od bundy. Teď pachatel visel z mostu a pokoušel si sundat bundu.

Přiběhl jsem k Hradilovi a společně jsme ho vytáhli. Hradil ho držel a já ho zatknul. Hlinková a další kolegyně mezitím na něj mířili pistole.

,,Máte právo nevypovídat.'' vyštěkl Hradil a já jsem zvedl vysílačku.

,,Tady beta 121, máme ho.''